Dlouho jsem uvažovala, jestli svou tvorbu na blogu ještě resuscitovat... Nicméně po letmém čtení výtvorů některých magazínů (považujících se za špičku v oboru) jsem mírně řečeno neuspokojená, vlastně spíš znechucená. Tolik zbytečných prázdných a bezduchých řádků. S myšlenkou či sdělením se nějak nedokáží potkat ani z povzdálí. Občas zapomenu, listuji namátkou stranami tištěných vydání či webů a chci se nechat překvapit. Většinou mne naláká téma a titulek, zbytek je pak ale jedním velkým zklamáním. 

Kdo chce žít ve světě, kde čtení pozbylo významu a věty jen tak bezcílně běží s jediným záměrem – naplnit odstavce a později strany? Já k takovým lidem nepatřím. A pokud je tady alespoň hrstka z vás, kterým moje články chyběly (podle statistik pořád jo), tak vás přece nemůžu nechat napospas. 

Osobně mi chybí hlavně články, které mnou pohnou. Články s myšlenkou, poselstvím, inspirací, či připomínkou něčeho. Články zanechávající povznášející pocit. Ty přece stojí za naši časovou investici. Rozhodně víc než bezduchý tlachání, potvrzování stereotypů i rigidních pravidel fashion světa pro cílovku ohraničenou oběma konci Pařížské ulice. 

Myslím, že i díky tomu vznikly blogy a jiné platformy... Protože ty píší právě lidé, kterých zápal pro věc ještě nevyhasl. Dělají to jen tak, ale právě proto jim o něco jde. Nepohltila je rutina. Neztratili ještě tolik kontakt s okolím. Ale o tom jsem se rozepisovala v minulosti už dost... 

Nedávno jsem měla narozeniny. Zjistila jsem taky, že je to skvělá příležitost k zaměření pozornosti. Místo toho, abych ji ale obracela na sebe, chci tvou pozornost obrátit k tobě. Jinými slovy, co kdybychom to oslavili společně? Na chvíli na nic nemysli. Nádech, výdech, oslavujem!

Pokud bych měla jmenovat jednu věc, která je pro mne nesmírně náročná, je to ocenění sebe sama. Většinou vynikám spíš v sebesabotáži, podceňování se nebo přílišné sebekritice. V únosné míře může být některá z těch vlastností zdravá, nejdřív se ale člověk do té únosné míry musí vlézt. Zároveň mám pocit, že nejsem jediná, komu by prospělo malé připomenutí.

Připomenutí, že život je dost krátký na zbytečný negativní emoce, sebebičování, stres a špatný pocity nad rámec těch, které přináší každodenní shon. Přesto je neustále vidím a slyším kolem i uvnitř sebe. Proto jsem se rozhodla svůj den strávit bez tohoto závaží, ač to nebylo úplně lehké. A pokud bych mohla, chtěla bych přenést trošku toho odhodlání i na všechny své blízké. Většinou je totiž nejtěžší vykročit. 

Vykročit do dalšího čtvrtstoletí s jiným přístupem a perspektivou. S oslavou všeho, co obnáší jedinečnost každého z nás. Pokud se rozhlídnu kolem, většinou mám na svých blízkých nejraději právě to, co je odlišuje a co by oni sami chtěli paradoxně změnit. "Příliš" hlasitý smích, nepoddajně vlité vlasy, slova, která často opakují... Jak nádherný by bylo, kdyby tyhle věci dokázali ocenit sami. Nebo kdyby s nimi přestali být nespokojení? Odtud také plyne myšlenka tohoto článku, se kterou bych vás ráda zanechala. 

Zkuste se sami za něco ocenit. Třeba za to, že pořád nacházíte vůli prát se s tím, s čím se zrovna potýkáte. Najděte něco, co nemáte až tak rádi, a podívejte se na to očima někoho jinýho. Nebo se jen přestaňte při každým neúspěchu, nelichotivým momentu nebo přeřeknutí chytat za hlavu. 

Ale jako fakt! ❣️ 

Nádech, výdech, chin chin! 🥂

Tak jsme zpomalili. Na příkaz někoho jiného, než vlastní vůle. A i když se může zdát, že na současné situaci není ani lžička pozitiv, není nic špatného na tom, si je i navzdory tomu zkusit vytvořit. Zkusit obrátit pozornost tam, kde dřív scházela. Zaměstnat ruce i mysl jinak než dosud. Ať už ponoříte ruce do barvy, do hlíny nebo do šuplíku se vším a vlastně ničím.


Radka Třeštíková nedávno na svém Instagramu napsala: lituju všechny, kteřá měli doma uklizeno. Přemýšlela bych příliš dlouho, kdybych se ji snažila přebít lepším tvrzením. Nechci žádným způsobem zlehčovat dobu, která nastala, ale neustálým sebeutápěním v záplavě scénářů a zpráv si taky neuděláme moc dobrou službu. Proto se snažím zaměřit jinam, byť před současným stavem nezavírám oči.

Otevírám je ale zároveň věcem, které moje zorné pole předtím míjely. Protože s obědy ve spěchu a kávou za chůze je na nějakou dobu konec. Každodennost se odehrává v hodně úzce ohraničeném výběhu a je jen určitý počet věcí, které tam patří. Naštěstí, pro lidi jako jsem já, jídlo a káva ano. Je fajn si z těch všech věcí mezi čtyřma stěnama udělat co nejhezčí zážitek. Přemýšlet nad změnami, pokud něco není úplně podle představ. Uvařit oblíbený jídlo.

Což mě přivádí na jedno téma, o kterém jsem docela přemýšlela. I když denně ušetříme poměrně dost času dojížděním a jinými věcmi, nemám ani až tak pocit, že bych měla nějak výrazně více prostoru než dosud. Občas jsem si vyčítala, pokud jsem nevyužila potenciál některé chvilky úplně dokonale. Ano, jeden den jsem zvládla uklidit celou kuchyň včetně skříní (taky jsem v šoku), ale ten další jsem se zmohla možná tak na připojení se ještě v pyžamu k online přednášce (byla v osm ráno) a vaření oběda, které přeťalo celý den čtení strhující povinné literatury. Musíme si ale uvědomit jedno: my nepracujeme z domu... Jsme doma a snažíme se vedle této situace pracovat.



Pravidlo (obzvlášť pro karanténu) číslo jedna zní – nemít přehnaná očekávání. Je to tak se vším. I kdyby mi někdo v normální době nařídil týden volna, ddopředu bych věděla, co chci stihnout. A překvapivě bych to všechno nestihla plus bych se cítila dost stejně, jako teď. Některé dny (i týdny) jsou prostě produktivnější a jiné nikoliv. Tak to je, tečka.

Pravidlo (obzvlášť pro karanténu) číslo dva – take everything with a pinch of salt. Z jedné strany se valí články o činnostech, kterými se lze bavit při cestování mezi kuchyní, koupelnou a jinými destinacemi, z druhé strany zní kritika, že v lidech vyvolávají špatné pocity z odpočinku. Na tohle platí prostě jen něco jako selský rozum. Nemyslím si, že by autoři jakýchkoliv takových článků chtěli na někoho útočit, spíš se jen snaží nabídnout možnosti bezradným. Což přece ale neznamená, že to každý musí brát doslova. Internet je plný spousty témat a někdy mne opravdu unavuje, když vidím jen nesoucí se kritiku na obsah od lidí, kteří sami ani žádný nevytváří. A když už, tak jen ten negativní.



Rozumím oběma táborům, a proto soudím, že je nejzdravější si každý sám určit, kudy a jakým tempem se vydat. Některý den jsem překvapila sama sebe, jiný jsem věděla, že nemám chuť vůbec nic dělat a není mi ani dobře. Pak je nejlepší to prostě přijmout a neutápět se v sebemrskačství při porovnávání s jinými dny či lidmi. Spousta těch činností je dobrým prostředkem k odvedení pozornosti od ne úplně příznivé situace tam venku. Zároveň kdy jindy má člověk v podstatě víc než doporučeno se "válet" s knihou nebo si jen tak třídit myšlenky?

Pokud jde o mě, docela často se dostávám do různých nekonečných vírů myšlenek. Zpátky mě vtáhne většinou jen přítomnost, tedy rozhodnutí, že se pokusím být teď a tady. Obzvlášť pokud nad věcmi ztrácím kontrolu. To se pak od všeho odpojím, vypnu nebo naopak zapnu hudbu (podle nálady) a snažím se nacházet záchytné body v podobě denních rituálů. Nad kterými se taky teď můžete zamyslet a měnit je.

Taky ráno snídáte u počítače? A pak máte za deset minut hlad? Je to přirozené – teda ne to snídání u počítače... Byli jsme do téhle situace vrženi, moc jsme ani nevěděli, co čekat, a až teď se dostáváme k některým zdánlivě okrajovým záležitostem. Ale nebuďte na sebe přehnaně přísní, pokud vám to nejde změnit z minuty na minutu. Jak v rozhovoru pro DVTV řekl Pavel Rataj, tohle není až tak zkouškou vztahů, jako spíš toho, jak umíme sami se sebou zacházet. Představte si, že by za vámi s prosbou přišel nejbližší a nejmilovanější člověk, a přesně tak zacházejte sami se sebou. Pro někoho je to možná ta nejmíň přirozená věc, ale nikdy není pozdě se to pokusit změnit, což?

Ale hlavně, každý vlastním tempem... ❣️

Hydratační, jílovou... A proč letí z Číny, když přece každej ví, že nejlepší kosmetika je korejská?

Ne, to bude asi jiná face mask. Achjo. Jde vůbec něco napsat či vytvořit, aniž by se to netýkalo stávající situace? Těžko!

It's self care time! 

Stává se to tak mezi patnáctým a dejme tomu pětadvacátým rokem věku některých žen. Dosáhnou své kosmetické dospělosti. Projevuje se to třeba koupí první rtěnky od MAC. Přeháním, samozřejmě... 💄

Byly doby, kdy jsem vnímala ikonicky tvarovanou černou nádobku jako zjevení. Tehdy by pro mě byla její koupě asi úplně něčím jiným. Zařadila bych ji mezi pár vymodlených produktů, mých rtů by se ale moc často nedotkla. Což je špatně a znamená to, že ten správný čas nazraje až později. Třeba v momentě, kdy se moje dětsky velké oči změnší, abych mohla dělat podobné nákupy s daleko větším rozmyslem.

Vždycky mě na celém beauty odvětví bavila nadčasovost. Značky, které se udržely několik dekád na předních místech, přežily mnoho různých událostí a trendů. Což tak nějak souzní s definicí toho pojmu. Doukážou být klasické a zároveň překvapit něčím neotřelým a svěžím. Když si je ženy kupují, nanáší pak každé ráno na rty stejný produkt jako Madonna, Natalie Portman nebo Rihanna.

V myšlenkách se vracím k jednomu z předchozích článků. Sepsala jsem do něj své vyčerpání a takovou celkovou otupělost. Opustila mne radost z toho vizuálně zaměřeného světa. Nosila jsem oblečení jako uniformu a makeup snad jen proto, abych zakryla nedostatek spánku a kvalitního jídla. Když jsem si ale včera odnesla první a na dlouhou dobu možná i poslední odstín (Velvet Teddy) od MAC, znovu se ve mně zažehla ta nepatrná jiskřička a mé vnitřní patnáctileté já zaplesalo. Ne proto, že by bylo příliš materialistické. Bylo spíš napjaté očekáváním. Jestli se to někdy povede a budu mít tu možnost si tyhle věci dopřát, jestli o to vůbec budu stát, jestli to budu umět ještě docenit...

Samožřejmě, není to žádný přelomový milník, ale taková malá radost, která projasní všední den. Navíc, nevím proč, ale v momentě, kdy jsem si ji vybrala, začala mi v hlave hrát písnička Like a Virgin od Madonny. 😄 (Náhoda? asi těžko...)

Značku založili dva Frankové, jeden z nich byl fotograf a druhý vizážista. Oběma nevyhovovala kvalita tehdejších produktů, které se pod náporem světel a tepla z nich roztékaly. Tak se rozhodli udělat vlastní. A balit je do černých krabiček, které značce už zůstaly. Ani tvar rtěnek se kromě drobných úprav od té doby nezměnil. Tohle jsou přesně ty příběhy, do kterých se ráda nořím. I když mi teda nedělá moc velkou radost vědomí, že každou vteřinu vznikne nová rtěnka, protože se každou vteřinu taky jedna prodá. Líbí se mi ale třeba pozorovat, jak už tehdy značky a jejich zakladatelé předbíhali dobu a s jakým vizionářským přístupem nabourali jinak stejnorodé odvětví.

Moje kosmetická "sbírka" není rozsáhlá, spíš naopak. Když můžu, ani ty věci nepoužívám. Ale když chci, mám z toho radost.

A tak by to podle mě mělo být. Budiž mi Marie Kondo svědkem...

Jo a MAC znamená Makeup Art Cosmetics, není zač. ❣️

Nechybělo mnoho, a už jsem si přehlásila adresu trvalého bydliště na svůj gauč, kde jsem poslední týdny trávila nekonečné oceány času. K přehlášení adresy bych se z něj ale musela zvednout, že ano. Jindy docela snesitelný a očekávatelný koktejl zkouškového a práce se letos ukázal být silnější, než jsem si objednala. Jako důsledek mi zůstal takový kocovinový opar. Potíž je jen v tom, že si fázi před kocovinou všichni většinou užívají...


Nicméně aspoň je to za mnou, můžu se otřepat a posunout vstříc dalšímu semestru (jupí). Pár věcí se mnou ale otřáslo trošku víc, proto jsem přemítala, jestli má ještě cenu pokusit se o nějaký návrat sem - na místo, které jsem před čtyřmi lety zakládala s úplně jinými představami. Tehdy jsem sledovala hodně jiných blogerů a musím říct, že svou pozornost a čas už věnuji jen zlomku z nich. Takže vyvstala otázka, zda se chci vracet do prostředí, které se změnilo v něco úplně jiného a s jehož vývojem možná tolik nesouhlasím... Ono, přiznejme si, většina blogů už ani nefunguje. Jsou z nich spíše youtube kanály, IGTV videa nebo podobné alternativy. Pro mě bude ale vždycky na prvním místě psané slovo, takže v tomhle mám jasno...

Když už jsem začala vážně přemýšlet nad tím, že to asi zabalím, vzpomněla jsem si na člověka, který mne v psaní podporoval asi nejvíc. A vůbec nevadilo, že tomuhle světu byl generačně i myšlenkově s jistotou nejvzdálenějším z mých čtenářů. Nikdy na to nezapomenu a odejdu, až nebude cesty zpět a budu si tím skálopevně jistá.

Měla jsem pocit, že bych měla plnit určitou představu o člověku, který chce vystupovat na platformě s jistými očekáváními. Jenže mým v poslední době nejčastějším ootd byla velká černá mikina, který byla i mým posledním nákupem kromě obří péřové bundy (protože zima), a nejčastějším líčením bylo žádné nebo maximálně dotek korektoru z respektu a soucitu před kolemjdoucími. Ne, že by blog musel být nutně jen o tomhle. Kvůli své eksematické pleti jsem taky ustálila i péči o ni, a tak prostě nemám úplně s čím převratným přijít.

Taky mne napadlo - nemá to úplně podobně většina lidí kolem? Takže o čem psát, pokud se odmítám přidávat k lidem, kteří se stali jen nosiči reklamy na konzumerismus. Ne, že bych někdy nakupovala nějak moc, teď to ale nedělám skoro vůbec. Naopak, vytáčí mne, když vidím, kolik peněz putuje do ochodů, které jsou fast foodem "módy". A jak málo je alternativ. To samé se týká i jiných odvětví... V každém nákupu vidím částku, kterou bych mohla přisypat do pomyslného prasátka s nápisem "nový foťák".

Právě taková situace možná skýtá prostor pro výzvy a témata. Napadá mne třeba jedno s podtitulem - schovej svůj nejpoužívanější kousek oblečení. :D Nemožný úkol. Svůj nejoblívenější bílý svetr? Nedám! Jsou věci, bez kterých se prostě ráno z domu asi nevykopu, proto by mohla být sranda to zkusit - snažit se vytěžit co nejvíce z vlastní skříně. Stala se ze mne totiž osoba přenechávající v mnoha věcech rozhodnutí na autopilota, jehož jasná volba je obviously bílý svetr. Proto bych se mohla pokusit ho na chvíli vypnout (ne ten svetr, autopilota). A přístát v destinaci "zase mě baví přemýšlet nad tím, co si obleču".

Chybělo mi psaní s chybama...