Vysoká pro mě znamenala hlavně změnu v přístupu ke škole. Všechno - od zápisu předmětů po mimoškolní aktivity - se odvíjí od mé vlastní iniciativy. Co se na jednu stranu zdá volné a otevřené, může na straně druhé působit potíže. Každá výška to má jinak. Ta naše nás nechává vybírat si předměty nezávisle na ročníku či studijním plánu - ten je pouze doporučený. Zní to jako super nápad. Ale na školách, kde si volíte rovnou celý rozvrh, se málokdy stane, že se něco překrývá. Prostě všechno má své plusy a mínusy...

Celý první rok mi připadalo, že tak nějak nevím co dělám. Což je takový celkový dojem, který mě vysokou provází. Nicméně tento semestr jsem se do toho tak nějak víc dostala. Jak jsem už psala, o prázdninách mě návrat do školy hodně děsil. Děsila jsem se všeho najednou - zkoušek, seminárních prací, nedostatku času... Teď do sebe začíná všechno zapadat, a tak se vypořádávám se vším postupně. Takže bych chtěla sepsat takový malý UNIverzální návod pro všechny, které to ještě čeká. A taky pro sebe, abych tohle všechno konečně už udělala:

1) udělat si svůj vlastní rozvrh
Pokud je rozvrh navržený informačním systémem vaší školy nepřehledný nebo se v něm něco nezobrazuje, je na čase udělat si vlastní. Jde o to si všechno co nejvíce zefektivnit a zjednodušit.

2) projít si sylaby všech předmětů
Tohle nám bylo v prvním semestru vtloukáno do hlavy: "Dejte si sylabus na noční stolek a klidně s ním i spěte." V sylabu se dozvíte vše. Od látky v jednotlivých hodinách přes datum a zadání seminárních prací po požadavky k závěrečné zkoušce. A ne, není to škoda papíru...



3) navštívit papírnictví
Od malička miluju všechno spojené s papírem. I když se většinu poznámek snažím psát do notebooku, u některých seminářů je lepší psát rukou na obyčejný papír. Přednášky jsou koncipované jako výklad, tudíž pokud se profesor k něčemu vrátí, nezbývá než udělat hvězdičku a psát jinam. To u psaní do pc řešit nemusíte, a tak se tyto poznámky stávají přehlednějšími. Pro mě celkově všechno stojí na poznámkách. Ať už z hodin nebo z četby. Jelikož nemáme žádná ucelená skripta, zůstává všechno na naší přípravě.

4) donutit se
Tohle asi platí u všeho. Donutit se bavit s někým dalším, nebát se oslovit cizího člověka. Větší počet lidí nabízí nevídané možnosti. Můžete si rozdělit četbu, doplnit poznámky nebo pracovat ve skupině, pokud je to vyžadováno. Donutit se číst pravidelně. Dost mi to ulehčilo práci, když jsem se o zkouškovém učila jen z výpisků z četby (kde je to potřeba). Donutit se zapsat do mimoškolních spolků, které jsou dobrovolné, ale skýtají možnost si vším projít nanečisto. Tak jsem zvědavá, jak úspěšný bude tento bod letos u mě. :D

5) zpříjemnit si studium
Ať už jde o výzdobu koleje/bytu, nošení kafe v termosce na přednášky, koupi užitečných a krásných pomůcek, cokoliv, co víš že ti pomůže, bude ku prospěchu. Sami víme, co na nás nejvíc platí. Tak se plynule sami vlákáme do pasti, která bude vlastně příjemná. :D




A co motivace? 

Tu musí člověk sám udržovat postupem celého semestru (a já to evidentně "zvládám" :D). Naprosto báječná je třeba knížka "Konec prokrastinace". Jsou v ní návody, jak zbytečně nelelkovat a udělat všechnu práci včas. Pokud se necháme zavalit úkoly a děláme vše na poslední chvíli (s tím jsem se samozřejmě nikdy nesetkala :D), nebude se nikomu chtít do práce tím tuplem. Pokud si dělám průběžně seznamy a průběžně odškrtávám, dá se to všechno nějak relativně v klidu zvládat. Dokonce i s prací, kafíčky s přáteli a lenošení v posteli s oblíbenou knihou. ;) Další super pomůckou jsou tabulky na každý měsíc. Tak zůstávám v obraze a mám přehled o všech událostech toho měsíce.

Tento rok mě strašně namotivovala atmosféra naší fakulty. I když se o to asi ani nikdo nesnaží. Prostě člověk tam jen vejde a připadá si, že v takové budově musí jít všechno samo. :D Já nevím, možná je to jen můj dojem. Ale kdykoliv na mě tato atmosféra dýchne, popostrčí mě vstříc překonání mojí lenosti. A co teprve když vstoupím do papírnictví. :D To je aspoň pořádný šťouchnutí. Tak s chutí do boje! :D

Sedím si tak u stolu a přemýšlím jak se cítí jednadvacetiletý člověk.

Samozřejmě si dělám srandu, ale bude mi to asi ještě chvilku trvat, než na otázku kolik mi je odpovím tohle číslo. Původně jsem plánovala v tento den jako dárek od sebe pro sebe spustit fb page s názvem tohohle blogu, abych se tak posunula zase o krok dál... Bohužel věci nejdou vždy podle plánu, a tak si budu muset ještě počkat. Ale místo toho jsem chtěla napsat alespoň článek zachycující moje pocity, dojmy a přání, abych si ho mohla za rok přečíst a zjistila, co se povedlo a co ne.

Když jsem si o prázdninách pokoušela představit tenhle školní rok, zavalil mě pocit úzkosti. Který naštěstí velice rychle opustil budovu. A já jsem zase po roce jednu budovu navštívila. Jakmile na mě dýchla a vysokoškolská atmosféra, dostavil se pocit nadšení a odhodlání (který snad vydrží dýl než týden). A najednou mám chuť to zkusit, zabojovat a čekat, jestli se to podaří. Což neplatí jen na školní prostředí.

Chtěla bych se konečně vykašlat na naprosto irelevantní předsudky a názory ostatních a zveřejnit tenhle blog. A co víc, chci si udělat každý týden co nejvíce času to půjde, abych udělala maximum a přidala minimálně jeden článek, co bude stát za to. Přeju si, aby alespoň pár lidí začlo nacházet potěšení v tomhle psaní a vracelo se sem, protože chtějí. I když nejsem kosmetickej ani módní expert, chci všechny svoje pochybnosti překonat a prostě psát... A chci být šťastná. Chci vidět jak spolu se mnou rostou i lidi kolem mě a plní se jim jejich sny. Chci být u toho a moc se na to těším.

Takhle se má cítit člověk v den svých narozenin! Nečekat na to, že mu je někdo udělá speciální, jako když byl prcek a všechno bylo růžový. :D Udělat si je speciální sám pro sebe. Všechno si rozmyslet a vydat se na další roční cestu životem.V tomhle momentě jsem šťastná, že je mi jednadvacet (stejně pořád vypadám na patnáct :D) a že jsem konečně začla všechno chtít to dobrý i sama pro sebe a pochopila, že to není nekonečně sobecký.

KONEC MINIMALISTICKÉ CHALLENGE

Vzhledem, co se za poslední dva týdny událo, jsem ještě neměla čas si k tomu sednout. Z posledních tří úkolů (let go of a goal, turn off notification, evaluate last 5 purchases) bych vyzdvihla ten první. Vzdát se jednoho ze svých cílů nebo snů může znít hodně tvrdě. Ve skutečnosti se ale můžeme soustředit pouze na omezený počet činností a být v nich úspěšní. A proto pokud jeden necháme jít, zintenzivní se naše snaha dosáhnout těch zbylých.

Celou challenge bych shrnula asi tak, že mi pomohla utvrdit můj názor na minimalismus. Nebo optimalismus, říkejme tomu jak chceme. Prostě vědomá konzumace, nakupování a vědomé vlastnictví mi dává smysl.

DVA TÝDNY POTÉ

Z mých prázdnin na chalupě se vyvinula půltýdenní nemoc (patrně z nepitné vody v Brně), takže to sem si moc "užila". :D Proto sem neměla moc čas ani fotit, psát nebo cokoliv. Ale už budu slibuju. Pak přišly dny, kdy jsem pro samou brigádu zapomínala i spát. A hned šup do školy, aby toho nebylo málo. Proto jsem se chtěla trošku zorientovat a teď mám konečně chuť napsat něco jako mezi-článek. Ukončení předchozího období a nastartování nového... Více chystám v článku o mých narozeninách a přáních do budoucna... Možná trošku sci-fi, ale je potřeba mít sny.

 Každý z nás utváří svou cestu sám. A každý z nás vidí tuhle sklenici buď polo prázdnou nebo poloplnou.

den 24.

Practice gratitude

Vděčnost. Touto vlastností lidstvo v celkové šíři úplně neoplývá, pokud se podíváme na způsob, jakým zachází se vším, co jej obklopuje. Ale já nerada generalizuju a podsouvám někomu svůj názor A tak se do podobných úvah pouštět dál nebudu.

Za co má být člověk vděčný? Myslím, že asi v podstatě za všechno. Zvláštní druh věčnosti, který jsem se naučila až postupem času, je vděčnost za životní lekce. Nechápejte to špatně, já nejsem vděčná lidem, kteří mi něco způsobili nebo tak. Jsem vděčná za to, že se to stalo. Cokoliv se v dané chvíli zdá jako těžší nás posílí do budoucna. Každá situace je zkušenost. Můj taťka vždycky říká: "Když nejde o život, jde o ho***." :D A po tom všem co on na svojí cestě životem zažil, je tohle opravdu rada nad zlato. A tak se naučíme cvičit vděčnost i z úplně jiné strany.

den 25.

Leave whole day unplanned

Protože jsou ještě prázdniny a zrovna nejdu do práce, nedělá mi tohle vůbec problém. Dokážu si představit, že lidé chodící dvacet let do stejné práce, vstávající ve stejnou dobu a pod,. mají s tímhle třeba větší problém. Proto je fajn nechat jeden den jen tak a čekat co přinese. Neposilovat ten zvyk stejných kolejí každý den. I když den je možná málo. Ale jako začátek to stačí.

den 26.

Identify your stress triggers

No, tak tohle bude kapitola sama o sobě. Nemám ráda slovo stres, právě proto, jaký pocit se za tím slůvkem skrývá. Co mě stresuje nejvíc? Pokud přejdu do úplné podstaty věci, tak asi že něco zvorám strašně moc nebo se o něčem nedozvím včas a bude to mít zásadní vliv na moji budoucnost. Tohle se na výšce děje asi v jednom kuse. Na kouzlo našeho informačního systému jsem asi ještě úplně nepřišla. Pořád jsou věci, o kterých jsem nevěděla a mohlo mě to stát dost. A tohle mě děsí ze všeho nejvíc. Taky volení nového rozvrhu mě děsilo tak měsíc dopředu a teď už ani nechápu proč. Děsila sem se taky řízení nějakou dobu, protože to jsou věci, který leží čistě a jenom na mě. Děsí mě, že nenajdu stáž, že mě vyhodí, taky že mě vyhodí ze školy. Už teď se děsím zkouškovýho. :D Ale jen když si na to vzpomenu. Takže asi celkově nemám ráda všechny nejistý věci a je to asi dost dětinskej strach.

Vždycky až potom si říkám, že to nemělo vůbec cenu a že bych neměla mít takový pocity dřív, než se něco stane. Ale hádám, že část toho je prostě někde ve mě. A tak mám další příležitosti s tím bojovat a postavit se tomu čelem. Asi stejně, jako jsem teď dva dny po sobě přemluvila taťku, abych mě nechal řídit. Už mi představa mě v autě jak jezdím po Brně nepřijde nereálná. Dost mě uklidnilo, jak přirozeně jsem se teď za volantem cítila, i když dokud neměl taťka jistý nový auto, nenechával mě řídit skoro vůbec. (A to jsem ani nic nestihla províst.) (Jo a vzpomínám si, že jsem celý dětství přemýšlela, kde se vzalo slovo volant a že je děsně zvláštní. :D)

Stejně i když člověk něco podělá, zítra je další příležitost to napravit. Slunce přece nakonec taky vyjde a všechno bude časem zase v pořádku. A pokud ne, je to signál, že tahle cesta asi není ta správná. :)

den 27.

Clear out your junk drawer


Tohle už jsem naštěstí stihla. Když jsem byla menší (a později i větší), vždycky byl můj "bordel-šuplík" ten úplně první, kde byly pastelky, bločky gumy a tak. Občas by se daly jako "bordel-šuplíky" označit všechny šuplíky, které mi náležely. Byla sem hrozný dítě. Proto se taky divím. že teď mám všechno tak nějak v pořádku a ani nevím, jak jsem se do tohohle stavu dostala.

Vždycky jsem strašně milovala všechny možný lepítka, gumy ve tvaru zvířátek, tužky a propisky co svítily, pravítka s obrázky a prostě všechno tohohle typu. A tak není divu, že můj šuplík doslova praskal ve švech. Jak se začala měnit moje estetika a záliba v monochromaticky zbarvených věcech, šlo všechno pryč. Pár věcí jsem si z nostalgie ještě nechala, ale už je nevyužívám tak moc. Třeba jako bloček s myškou Diddl, kterou jsem děsně zbožňovala. Na ten teď píšu nákupní seznam. :D

Prostě smyslem tohohle je, uklidit si v tom posledním šuplíku, ve kterým se nikdo nevyzná a tak ani nic nenajde. Od chvíle, kdy mám pořádek i v přihrádkách s čistícími prostředky a vším tímhle, kde to snad ani není potřeba, je pro mě daleko snazší se orientovat. Vím přesně, co dochází, co se má koupit a kde co najdu i poslepu. Pokud teda nepřijde někdo jiný, kdo bydlí v téhle domácnosti, a neudělá v tom totální "mrdník".

Den 21.
Journal for 20  minutes

Což dělám v podstatě každý den. Ale ne pokaždé píšu o tom, co jsem dělala. Takže tady je chladnokrevnej deník:

Vstala jsem kolem půl sedmé, rychlá snídaně, něco jsem připravila i s sebou do práce. Pak jsem se namalovala, oblíkla, šla venčit a potom mě už nabrala šéfová autem, protože jezdí kolem. Na sobotní směnu musím uznat, že byl až moc velkej klídek.

 Po práci jsem šla do Nanu-nana, protože jsem ještě chtěla nějakou dekoraci na chatu. Vybrala jsem takovou skleněnou svítilnu a malá světýlka k tomu. Jinak se mi nic nelíbilo a nechtěla bych něco kupovat na sílu. Přijela jsem domů (už bylo asi pět odpoledne), vzala jsem Chucka ven. Pak jsem trošku něco uklízela, chvilku se koukala na youtube a šla s Chuckem do Lužánek udělat větší kolečko, ať se prolítá. A pak jsem si nestydatě koupila plátek pizzy dole na Antonínské, kde mají asi nejlepší pizu jakou jsem kdy jedla! Pro brnňáky - jmenuje se La Speranza. Je to takový pidi krámek, ale zdání klame.

A večer byl v televizi film o lovcích pokladů, což já už od mala zbpžňuju a tak sem si naordinovala trošku koukání na tv z postele. A přepínala jsem to na pevnost Boyard, kde soutěžil náš první tým a strašně moc jsem se u toho nasmála. I když bych nechtěla být v jejich kůži.


Den 22.
Create relaxing bedtime routine
Jak se na to tak dívám, napadá mě jen jedno slovo... Vlastně dvě - pořádná vana. Musím se přiznat, že tenhle den jsem až tak úplně nezvládla splnit, jelikož jsem měla odpolední a domů jsem se dostala po desáté (odpolední haha - spíš noční). Tak vám sem aspoň napíšu, jak bych si to představovala a jak to budu realizovat hned po tom, co nebudu mít odpolední směny.

Přes den bych si uklidila byt, abych se večer už jen kochala tím pohledem. Uvařila bych si něco super na jídlo, což v mým případě může být i miska oblíbenýho ovoce. :D Pustila bych si fajn hudbu, udělala si masku - nejlépe na pleť i vlasy. Napustila si vanu plnou pěny a rochnila se v ní při svíčkách, jak jen dlouho by to šlo. A pak bych se namazala krémem, pustila si oblíbený film, otevřela vínko nebo cider a zapálila nějaké svíčky. K tomu bych se zabalila do deky. A nebo do peřiny a šla bych rovnou do postele i s filmem. A nebo bych si četla. Záleží, na co bych měla náladu.

Den 23.
Go barefaced
Bývaly doby, kdy jsem se dost styděla vyjít ven nenalíčená. Necítila jsem se tak pohodlně. A přitom jsem věděla, jaká je to hloupost. Necítit se pohodlně ve vlastní kůži, necítit se přirozeně s vlastním obličejem. Potom jsem tohle řešila s kamarádkou (ještě na střední) a domluvily jsme se, že půjdem do školy celý týden nenalíčené. První den byl dost zvláštní. Hodně jsem se schovávala a necítila se tak dobře. Ale pak jsme si na to obě zvykly a libovaly jsme si, jak nemusíme vstávat a jak je to vlastně super. A od té doby jsem se takhle začala cítit skvěle. Spíš mi teď vadí, když jdu do práce a něco na sebe plácám, abych vypadala upraveně. Jediný, co mi kdy vadilo, jsou moje dost světlý řasy, ale plánuju si je zkusit nechat nabarvit a pak to bude teprve pohodička ráno. :))

Poto si myslím, že je tato výzva zahrnutá do oněch třiceti dní. Aby si člověk zvykl cítí se dobře ve vlastní kůži, ve vlastním těle. A aby už nevnímal tělo a duši jako dvě odlišné věci. Nikdy (až na svoje divný období) jsem se moc nelíčila. Kolikrát i na fotkách vypadám jako nenamalovaná oproti všem ostatním. Ale i když jsem měla na sobě jen řasenku, cítila jsem se vždycky líp. Ale vsadím se, že to není ani taková změna a proto vím, že jsem to možná jen já, která to čas od času ještě řeší. Většinou mám problém jít nenalíčená před lidi, které dlouho neznám a oni neznají mě.

Slyšela jsem spoustu názorů na tohle téma. Pár z nich i typu: když se holka nelíčí, tak o sebe nepečuje a vypadá zanedbaně. Právě naopak. Tím, že svoji kůži (= největší orgán lidského těla) nezatěžuju těžkým makeupem, svoje oči nedráždím řasenkou, nechávám póry dýchat a užívat si slunečních paprsků, řekla bych, že dělám pro svou pleť to nejlepší. Tohle je teda aspoň ten můj názor.

P.S. Nemůžu uvěřit, že už je den 23.! Blížíme se ke konci. Vzhledem k tomu, že teď odjíždím na chalupu a budu tam nějakou dobu bez internetu, doplním všechny články s mírným zpožděním. :)

den 18.
Unfollow and unfriend
Celkem podstatná věc na seznamu minimalistické výzvy, dle mého názoru. Začala jsem to dělat tak nějak průběžně už před pár měsíci. Mazala jsem lidi, jejichž statusy připomínaly deníček desetileté holky a stránky, jejichž obsah mě už nezajímá. I když toho mám pořád ještě hodně na práci.

Zbytečně mi to kazí den když vidím další našpulenou pusu, nepatřičně velkej výstřih a u toho srdceryvnej citát jako popisek. :D To samý se týká statusů o zlomeným srdíčku, o tom jak se nic nedaří, o tom kdo se víc opil nebo o nějakým žhavým drbu. Pokaždé mám chuť napsat capslockem do komentářů: "Když budeš sedět doma u fb, nic se nezmění." Asi to nemusím dál rozvádět, každý to zná z vlastní zkušenosti.

A proč tohle všechno? Nebudete zbytečně plýtvat energií na filtrování dané sociální sítě a budete mít daleko větší prostor všímat si obsahu, který vás nějakým způsobem obohatí a posune dál. Mám pocit, že od chvíle, co jsem si takhle vyčistila svůj instagram, se kvalita kompozice a celkově mých fotek daleko zlepšila. O technické stránce raději mluvit nebudeme. Ale vím, že když minimálně třetinu mých příspěvků tvoří food fotografie, je pro mě pak daleko jednodušší vymyslet si vlastní fotku tak, aby se alespoň trošku přiblížila estetickou stránkou mému cíli. Pro srovnání můj první pokus o fotku k receptu na carrot cake a finální fotka asi o dvacet dní později. Sama tomu nevěřím.




den 19.
Go for a walk and practice mindfulness
Pokaždé, když se přesouvám z místa na místo, hraje mi v uších hudba. Jako teenager jsem nechápala, jak můžou dospělí bez hudby chodit, jen tak. To jsem si asi ještě neuvědomovala, co má takový dospělý všechno na práci a nad čím musí neustále přemýšlet. Když poslouchám hudbu, cesta mi rychleji utíká, protože se nechávám unést. Ale je to opravdu to co chci? Občas jistě, ale někdy se přistihnu, že si vůbec nepamatuju jestli jsem šla kolem té oblíbené výlohy, kam se vždycky dívám. A mám pocit, že jsem myslí jinde než tělem.

A tak jsem to zkusila. Po cestě na nákup jsem si ani nepustila hudbu, ani jsem nikomu nevolala. I když si všímám přírody kolem sebe i normálně, cítila jsem se tak nějak - jinak. Jak kdybych si za tu cestu vyčistila hlavu daleko víc než obvykle. Takže z chození bez hudby se stane moje nová oblíbená činnost?

den 20.
No tv all day, read instead
Já odpovídám - no problem. :D Já se na televizi nedívám skoro vůbec. Přítel dost sleduje sporty a kriminálky a tak, takže se občas podívám s ním. Teď jsem tady týden sama a pokud jsem ji zapla jednou, tak je to moc. Většinou se na televizi díváme na film přes flashku = bez reklam. Jediný, co tak sleduju je masterchef. :D Tohle mě prostě baví. Ale jinak bych ji klidně doma neměla vůbec. Takže já si jdu spokojeně dočíst těch 30 stran, které mi chyběly v knížce, abych věděla, co se stane. A doufám, že si tím taky pořádně unavím oči a usnu dřív než včera. Protože ráno vstávám do práce.