Nedávno jsem se pokusila zamyslet, co ve mě probudilo takovou vášeň pro svět fashion a proč jsem tím byla tak posedlá už od útlého věku.
Nic z mého dětství tomu nikdy nenasvěčovalo. Moje matka nebyla zmítána touhou po módě a jejích trendech. Oblékala se velice konzervativně a suše. Pro mě byl tento styl velice chladný a působil na mě nějak neosobně. Těžko říct, jak dalece se svými kostýmky byla spokojená ona nebo jestli nad tím vůbec uvažovala. Co se kosmetiky týče, na to si vzpomínám úplně přesně. Vůbec se nelíčila. V koupelně měla vzadu ve své poličce zastrčenou bílou koženkovou taštičku, která skrývala veškerou její dekorativní kosmetiku. Její velikost připomínala objemem normální příruční toaletku, kterou si většina dívek bere s sebou každý den pro pocit bezpečí. Já jsem tohle nikdy nedělala. Kromě rtěnky, pokud ji mám, nenosím žádnou kosmetiku. Možná tak balzám na rty, jež věčně někde ztrácím a hledám.
Tato bílá taštička tam dle mého názoru leží dodnes. Datum jejího pořízení by se datovalo ještě do minulého století. Jelikož ale pečlivě sedí na svém místě, vypadá zachovale. Jako malá jsem se v ní občas tajně hrabala, ale nic převratného jsem nenašla. Nevím, proč mi utkvěla na mysli věta, že většina těch věcí je ještě z Tuzexu. Možná šlo o vtip? Nicméně to vidím jako teď. Uvnitř byla malá kulatá tvářenka, která připomíná tu ikonickou od Bourjois, ale její obal byl zbaven věech nápisů, takže mohu jen hádat. Dále jedna nebo dvě hodně používané (asi dříve) paletky se stíny neutrálních tónů, z nichž jedna měla rozbitá "dvířka" (sakra jak se říká té průhledné věci? víčko asi těžko...).
Pár hodně starých štětců a polovyschlá řasenka. Nic z toho nebylo podrobováno dennímu používání. Jedinou věcí byl tuhý makeup/pudr od Kenwoodu, kterým zakrývala drobné nedokonalosti. To byla jediná věc, kterou si pořizovala a vždy vypotřebovala. Je vidět, že jsem byla do všeho blázen už od malička... Jak jinak bych si tohle pamatovala?
Občas donesla nějaká kolegyně z práce katalog od Avonu. Tak starou polovyschlou řasenku nahradila nová a přibyla k ní rtěnka perleťového nude odstínu (voněla po kokosu). Vzpomínám, že jednou jsem si ji zkoušela a zapomněla otočit rtěnku před jejím uzavřením. Totálně jsem ji rozmašírovala o to víčko... Snažila jsem se zakrýt stopy a dělala jsem jako by nic. To je vše, co si vybavuji. Obočí si podle mě nikdy nemalovala, jelikož připomínalo torzo doby, kdy se trhalo do úzké přísné linky. Některé ženy měly to štěstí, že jim zase za nějakou dobu dorostlo do původního tvaru. Mezi nimi moje matka ale nebyla. Když jsem se jí na to ptávala, ovětila, jak byla blbá, tenkrát. A proto mi nechtěla dovolit upravit moje monoobočí připomínající tu nejošklivější housenku do něčeho normálního.
Celkově jsem nemohla nikdy nosit, co jsem chtěla. Párkrát ročně jsme vyrazili k tetě do Švábenic do frcu - jak se tomu aspoň u nás doma říkalo. Byl to normální sekáč, ale já byla vždy uchvácena. Běhala jsem pod těmi věšáky přeplněnými oblečením, schovávala se a snila o době, kdy si budu moct oblečení vybrat sama. Sem tam se mi nějaké kousky líbily, a proto jsem je nosila dokola, pořád a pořád, přímo do roztrhání. Zlom nastal, když jsem vyrostla nebo mi bylo oznámeno, že tyhle věci putovaly o dům dál... Z toho jsem byla vždy velice smutná. Nikdy jsem netrpěla nouzí co do počtu, ale vždy sem trpěla vzhledem k mému estetickému cítění.
Vánoce nastaly, když jedna slečna z vedlejšího vchodu vyřazovala oblečení. Byla starší a zřejmě sdílela se svou maminkou nadšení pro módu. Věci mi donesla v papírové tašce Zara. V době, kdy jsem si snad skoro jistá, že v ČR Zara ještě ani nemohla být. Pamatuju si jako teď - bílé tričko bez rukávů s ananasem uprostřed. Bylo tak správně rebelské... Odpovídalo mojí touze po vzpouře systému zděděného, sekáčového a obnošeného šatstva. Občas jsem dědila i po bratrovi - jedno tričko jsem děsně milovala. Vlastně jich bylo víc. I díky tomu jsem vypadala hodně jako tomboy, ale v té době jsem snila o všem růžovém. Kdybych tenkrát jen věděla... Hádám, že většině dětí dědění oblečení nevadí. Nechtěla bych, aby to vyznělo nevděčně, jen jsem asi měla až příliš brzo potřebu uspokojit svou estetiku. Možná díkybohu, že jsem nemohla. Byla by ze mě teď růžová koule od hlavy k patě.
Taky jsem už od mala snila o životě módní návrhářky. Kreslila jsem si spoustu návrhů a ukládala je do kolekcí podle ročních období. Přesně jako se to objevovalo v pořadu Móda, extravagance, manýry, jež běžel občas v televizi. Byla to taková první předzvěst propojení módy a televize u nás. Pamatuju si na svého strýčka, který bydlel střídavě ve Švýcarsku a střídavě v Praze. Několikrát do roka jsme se s ním viděli. Byl velice vážený a vzdělaný, zároveň měl také velice vytříbený vkus. I když to byly jen čmáranice, říkal mi, abych se toho držela. Že to není špatný obor k uchycení. Právě on, který měl několik titulů za i před jménem, mluvil plynně pěti jazyky a byl uznávaným vědcem ve svém oboru. Je vidět, že právě tito lidé mají největší nadhled. To s těmi tituly jsem zjistila až při návštěvě Prahy, kde jsem byla se svou tetou a její kamarádkou. Bylo mi tehdy asi 12. Dostala jsem jeho vizitku, pro případ, že se ztratím. Nikdy se tím nechlubil, byl velice skromný. O znalosti jazyků mi pověděl táta. Jedinou příležitost, jak jsem to mohla poznat, byla návštěva Švýcarska. Tehdy mě a bráchu jako malé špunty učil Guten tag a Auf wiedersehen, což jsme opakovaly v každém obchodě a dospělí z nás měli asi dobrou prču (vůbec jsem si to teď nehledala na slovníku a nenapsala nasCHledanou :D).
Tady bych svoje povídání ukončila a navázala na něj zase někdy... Aby to nebylo nekonečně dlouhý. Ráda si zase zavzpomínám, ono k těm Vánocům i patří, že?
P.S. Vzpomněla jsem si, že jsem dostala od jedné scestovalé tety s dobrými známostmi kniho o tvorbě Liběny Rochové i s jejím podpisem! Nesnáším se za to, že jsem si ji více nehlídala. Nikdy nedávejte dětem dárky neumérné jejich věku! :D
 |
| Fotky jsou samozřejmě ilustrační... Bohužel od svých pěti let až do patnácti asi žádné fotky nemám. Takže se ani nemůžeme zasmát nad mými kreacemi :( |
Tato bílá taštička tam dle mého názoru leží dodnes. Datum jejího pořízení by se datovalo ještě do minulého století. Jelikož ale pečlivě sedí na svém místě, vypadá zachovale. Jako malá jsem se v ní občas tajně hrabala, ale nic převratného jsem nenašla. Nevím, proč mi utkvěla na mysli věta, že většina těch věcí je ještě z Tuzexu. Možná šlo o vtip? Nicméně to vidím jako teď. Uvnitř byla malá kulatá tvářenka, která připomíná tu ikonickou od Bourjois, ale její obal byl zbaven věech nápisů, takže mohu jen hádat. Dále jedna nebo dvě hodně používané (asi dříve) paletky se stíny neutrálních tónů, z nichž jedna měla rozbitá "dvířka" (sakra jak se říká té průhledné věci? víčko asi těžko...).
Pár hodně starých štětců a polovyschlá řasenka. Nic z toho nebylo podrobováno dennímu používání. Jedinou věcí byl tuhý makeup/pudr od Kenwoodu, kterým zakrývala drobné nedokonalosti. To byla jediná věc, kterou si pořizovala a vždy vypotřebovala. Je vidět, že jsem byla do všeho blázen už od malička... Jak jinak bych si tohle pamatovala?
Občas donesla nějaká kolegyně z práce katalog od Avonu. Tak starou polovyschlou řasenku nahradila nová a přibyla k ní rtěnka perleťového nude odstínu (voněla po kokosu). Vzpomínám, že jednou jsem si ji zkoušela a zapomněla otočit rtěnku před jejím uzavřením. Totálně jsem ji rozmašírovala o to víčko... Snažila jsem se zakrýt stopy a dělala jsem jako by nic. To je vše, co si vybavuji. Obočí si podle mě nikdy nemalovala, jelikož připomínalo torzo doby, kdy se trhalo do úzké přísné linky. Některé ženy měly to štěstí, že jim zase za nějakou dobu dorostlo do původního tvaru. Mezi nimi moje matka ale nebyla. Když jsem se jí na to ptávala, ovětila, jak byla blbá, tenkrát. A proto mi nechtěla dovolit upravit moje monoobočí připomínající tu nejošklivější housenku do něčeho normálního.
Celkově jsem nemohla nikdy nosit, co jsem chtěla. Párkrát ročně jsme vyrazili k tetě do Švábenic do frcu - jak se tomu aspoň u nás doma říkalo. Byl to normální sekáč, ale já byla vždy uchvácena. Běhala jsem pod těmi věšáky přeplněnými oblečením, schovávala se a snila o době, kdy si budu moct oblečení vybrat sama. Sem tam se mi nějaké kousky líbily, a proto jsem je nosila dokola, pořád a pořád, přímo do roztrhání. Zlom nastal, když jsem vyrostla nebo mi bylo oznámeno, že tyhle věci putovaly o dům dál... Z toho jsem byla vždy velice smutná. Nikdy jsem netrpěla nouzí co do počtu, ale vždy sem trpěla vzhledem k mému estetickému cítění.
 |
| Elasťáky s hafíkama a pusa od povidel to jistila. A kdo by řekl, že se obří sluchátka vrátí zpět do módy? :D |
Vánoce nastaly, když jedna slečna z vedlejšího vchodu vyřazovala oblečení. Byla starší a zřejmě sdílela se svou maminkou nadšení pro módu. Věci mi donesla v papírové tašce Zara. V době, kdy jsem si snad skoro jistá, že v ČR Zara ještě ani nemohla být. Pamatuju si jako teď - bílé tričko bez rukávů s ananasem uprostřed. Bylo tak správně rebelské... Odpovídalo mojí touze po vzpouře systému zděděného, sekáčového a obnošeného šatstva. Občas jsem dědila i po bratrovi - jedno tričko jsem děsně milovala. Vlastně jich bylo víc. I díky tomu jsem vypadala hodně jako tomboy, ale v té době jsem snila o všem růžovém. Kdybych tenkrát jen věděla... Hádám, že většině dětí dědění oblečení nevadí. Nechtěla bych, aby to vyznělo nevděčně, jen jsem asi měla až příliš brzo potřebu uspokojit svou estetiku. Možná díkybohu, že jsem nemohla. Byla by ze mě teď růžová koule od hlavy k patě.
Taky jsem už od mala snila o životě módní návrhářky. Kreslila jsem si spoustu návrhů a ukládala je do kolekcí podle ročních období. Přesně jako se to objevovalo v pořadu Móda, extravagance, manýry, jež běžel občas v televizi. Byla to taková první předzvěst propojení módy a televize u nás. Pamatuju si na svého strýčka, který bydlel střídavě ve Švýcarsku a střídavě v Praze. Několikrát do roka jsme se s ním viděli. Byl velice vážený a vzdělaný, zároveň měl také velice vytříbený vkus. I když to byly jen čmáranice, říkal mi, abych se toho držela. Že to není špatný obor k uchycení. Právě on, který měl několik titulů za i před jménem, mluvil plynně pěti jazyky a byl uznávaným vědcem ve svém oboru. Je vidět, že právě tito lidé mají největší nadhled. To s těmi tituly jsem zjistila až při návštěvě Prahy, kde jsem byla se svou tetou a její kamarádkou. Bylo mi tehdy asi 12. Dostala jsem jeho vizitku, pro případ, že se ztratím. Nikdy se tím nechlubil, byl velice skromný. O znalosti jazyků mi pověděl táta. Jedinou příležitost, jak jsem to mohla poznat, byla návštěva Švýcarska. Tehdy mě a bráchu jako malé špunty učil Guten tag a Auf wiedersehen, což jsme opakovaly v každém obchodě a dospělí z nás měli asi dobrou prču (vůbec jsem si to teď nehledala na slovníku a nenapsala nasCHledanou :D).
Tady bych svoje povídání ukončila a navázala na něj zase někdy... Aby to nebylo nekonečně dlouhý. Ráda si zase zavzpomínám, ono k těm Vánocům i patří, že?
P.S. Vzpomněla jsem si, že jsem dostala od jedné scestovalé tety s dobrými známostmi kniho o tvorbě Liběny Rochové i s jejím podpisem! Nesnáším se za to, že jsem si ji více nehlídala. Nikdy nedávejte dětem dárky neumérné jejich věku! :D
