Považuji se za milovníka rána, ale mohu se za něj skutečně považovat, když neumím vstávat brzy?


Dnes jsem vstala před sedmou - což se mi vůbec nepodobá - a dokonce jsem si to i užila. Proč se mi to nepodobá? A proč neumím vstávat brzy? Ty dvě věci spolu celkem souvisí. Jako umění vstát brzo beru probuzení nejlépe bez budíku a relativně odpočatá. Tohle mě teda vysoká spíš odnaučila. Za celý dva roky jsem neměla snad ani jednu hodinu na osm. Vždycky jsem začínala nejdříve před desátou. Nějak moc jsem si na to zvykla. První semestr to byla pohodička. Až moc velká. Zapomněla jsem vstávat.

Teď když mám starostí víc než dost, je potřeba natáhnout čas na úplný maximum, abych do něj vměstnala i nějakou zábavu a život. K tomu je časné vstávání úplně ideální. Taky bych chtěla zase cvičit a dostat se celkově do rovnováhy. Tudíž budu muset nějakou tu hodinu spánku oželet a taky chodit spát dřív. Což mi nevadí. Všude vždy píšou, že k vytvoření nového návyku je potřeba asi 21 dní. Jsem zvědavá, jestli jsem schopná po tak dlouhou dobu brzy vstávat. Vzhledem k mojí neschopnosti cokoliv dodržet to nevidím dvakrát optimisticky, ale kdo ví...

Právě tyhle hektické dny ve mě probouzejí spoustu intenzivních pocitů. Všechno je to tak nějak víc znát. Jsem buď víc vyčerpaná nebo víc žiju a víc cítím. Víc se raduju, vidím jasněji svoje limity, který jsou teda dál, než jsem si myslela. Když jsem zjistila, co bude tento semestr obnášet, ani za mák bych nevěřila, že to zvládnu. Nejlepší je nepřemýšlet a prostě konat. Jenže to všechno člověka tak nějak pěkně vyšťaví... Navíc to neříkám jen já. Většina rozhovorů s lidmi z ročníku se stáčí k tomuto tématu a ž příliš často.

U jednoho takovéhp rozhovoru jsme se octli i s Leni. A tak jsme si slíbily, že budeme žít nehledě na to okolnosti. Pořád budou kafe, vína, zábava. Budeme se válet v trávě, užívat slunce, fotit a povídat. Že to zní skvělě? Takové jarní předsevzetí. Spolu s tím vstáváním. Jsem na sebe dost zvědavá. 🤔

Přemýšlet o čem? Jakmile na mě někdo namíří foťák, začnu být mega nervózní a úplně jiná. Nejsem najednou schopná si jen tak přirozeně stoupnout a nedělat z toho vědu. Když už to nějaký způsobem jde, nesmím se dívat do objektivu... Protože tam se zase ztratím. Ne že bych byla tak mega posedlá svým vzhledem. To vážně ne. Nejsem perfektní, nikdy nebudu a být ani nechci. Občas je fajn si porovnat oblečení, aby nebyla polovina fotek zkažená trčícím lístkem nebo tak. Ale jinak je mi asi jedno jak vypadám, spíš řeším, jak působím.

Když projíždím sociální sítě, občas mi už lezou na nervy fotky se stejným výrazem jedné osoby. Dost mi vadí, jak mají lidi nacvičený stejný úsměv, sklon obličeje, našpulený rty, +doplňte co chcete. Zároveň se ale nikdo nefotí, aby vypadal škaredě... Chápu, že je to největší jistota, dělat to samé dokola. Ale já to těm lidem prostě nevěřím. Přijde mi to neosobní. U lidí, co znám, v tom kolikrát ani nevidím jejich osobnost. Tomuhle se snažím vyhnout. A dostávám se do totální křeče. Balancuju mezi divným výrazem a nepřirozenou pózou. Jako bych si najednou nebyla jistá, kdo jsem nebo jak chci na fotce působit. I když je to tak jednoduché - prostě být sama sebou. Ale uznávám, kolikrát je to ta nejtěžší věc na světě.

Potom si vždy představím, že se usměju jinak, než to normálně dělám, a budu tím iritovat všechny dokola, protože je ty umělý ksichty z instáče štvou stejně, jako mě. Tak asi zhruba nad tímhle vším většinou přemýšlím. :D

kalhoty, boty - ZARA, batoh HM, tričko Mango,

Právě sedím u večerní dvojité dávky Sexu ve městě na Nova 2 a přeýšlím, jak moc často se tohle opakuje. Slovo rutina ve mě vždy evokovalo děs, obavu a nudu. Bála jsem se upadnout do jejích spárů. Teď to všechno vidím z druhé strany. Ať se za ten den stane co chce, aspoň tenhle seriál si poslechnu a půjdu spát. I když ho stejně znám už zpaměti. Co mě ale překvapilo, je zájem mého přítele o osudy čtyř hlavních hrdinek. Pořád se mě vyptává: "A s tímhle teda už jako zůstane?" To je asi ale debata na jiný článek.


Posledních pár týdnů mě hodně "naučilo". I když zásadně nekonzumuju víc než dvě kávy denně, celkem hledím, že vůbec kafe piju. Ještě na střední jsem ho nemohla ani vidět. A když už, tak jedině s tunou cukru. Dokonce jsem prohlašovala, že jsem se sice naučila pít čaj bez cukru ale kafe do téhle kolonky nikdy nezapadne. A přece zapadlo.

Stejně tak nemůžu věřit, že teď jediný, co je u mě v životě děsně "vzrušující", je moje schopnost pít kafe bez cukru. Dnes jsem ale zažila asi nejdelší den za poslední dobu. Bylo to skvělý. I když je každej den na vlas stejně dlouhej, ten dnešní byl prostě "delší". Alespoň podle počtu věcí, které jsem stihla. Konečně, KONEČNĚ, jsem se viděla s kamarádkou. Je to velká cestovatelka, takže věčně někde lítá. A tím někde myslím - Británii, Vietnam a tak. Teď jsem to ale byla já, kdo nebyl k zastižení. Takže si asi dokážete představit, jak moc super to bylo.

Taky jsem si konečně, KONEČNĚ, nadělila ten zatracenej stativ na foťák. Proč zatracenej: slíbila jsem si ho za jednu děsně těžkou zkoušku. Na začátku ledna! Pořád jsem to odkládala a taky jsem si asi myslela, že bych pro něj měla udělat něco víc. Nevím sice co, ale vzhledem k mým přemrštěným nárokům zřejmě zajistit světový mír.

No a teď zpracovávám rozhovor s jednou velice speciální osobou. Je to strašně zvláštní, jelikož se neznáme nijak dlouho, ale mám takový pocit. Ne, že bych si to normálně neuvědomovala, ale až teď dokážu pořádně docenit velikost vlivu mých přátel. Tudíž jejich roli v mém životě.
To je asi věc, která přichází až s věkem. Ocenění pravých vazeb. Zřejmě mám dneska problém dát dohromady souvislý článek. Ale asi mi to nevadí. Má to takové kouzlo okamžiku. Kouzlo unavené noci, kdy práce ještě zdaleka nekončí.

Tímto bych chtěla poděkovat všem lidem v mém životě za to, že jsou tak úžasní! <3 A že dokážou poslouchat moje štěbetání bez kouska smyslu, které se teď odráží i v mých článcích. Já už jdu vážně konečně spát - stejně tenhle článek půjde ven až další den. Pokusím se do něj moc nesahat, aby to bylo opravdu autentické. Pokud jste dočetli až do konce, jste hrdinové!

Štípněte mě někdo, prosím...

Včerejšěk byl dnem, kdy jsem zdárně ukončila své editorské období. Byl to také den, kdy jsem opravovala asi nejtěžší článek vůbec. Byl to den, kdy jsem si utřídila myšlenky ohledně blízké budoucnosti a rozhodla se žít v rovnováze. Byl to den, kdy jsem dostala praxi... <3


Velmi obyčejný den, říkám si, když se na něj zpětně dívám. Až moc obyčejný. Po ranní přednášce jsem celý den editovala články. Nebýt odpoledního nákupu, sedím u nich nepřetržitě. Tohle editorské období přineslo nečekaně mnoho ovoce. Kromě spánkového a celkově životního deficitu mě naučilo asi víc, než poslední půl druhý rok studia. Všechny články jsem četla asi jako úplně první, takže jsem měla možnost je vidět za řekněme surového stavu. Daleko více jsem si ucelila pravidla pro psaní jednotlivých žánrů a vryla do paměti všechno, čemu se musím vyhýbat velikým obloukem.

Člověk by si řekl, že na tom přece nic není. Jde o podstatu, informaci, sdělení... Jenže pokud to sdělení neumíte správně předat, většinou se ztratí někde mezi protože, aby, jedná se vlastně o to, že, který... Jedno slovo mění význam celé věty, jedno písmeno mění význam slova. Někdy mají věty významy dva - někdy schválně, někdy omylem. Je to spíš taková hra. A hrát ji můžou jen lidé znalí všech pravidel. Jinak se záměr zřídka kdy setká s úspěchem. Zapotřebí je také určitý smysl pro slov a cit, bez toho to prostě nejde...

Od malička mě bavilo něco vytvářet. Vzpomínám si, jako malá jsem na základní škole psala na stroji časopis pro moji kamarádku. A vždycky jsem jí k tomu ještě přidávala dárky, kreslila obrázky, psala obsah a nevím co všechno. Psala jsem vlastně hodně často. Když jsme potom hodně později měli už i počítač (bacha jo :D), stejně jsem pořád psala rukou nebo na psacím stroji.

Na druhém stupni základky moje psací touhy utichly, až na jednu. Psala jsem si blog. Byl to přesně takový ten růžovoučký holčičí blogísek s pixelkama, colorkama, a hypem kolem Avril Lavigne. Strašně mě to tenkrát bavilo. Vyzkoušela jsem opravdu hodně věcí a koníčků. Jsem pořád hodně překvapená, že tohle moje nynější psaní mi dodává hodně podobný pocit. I když, aspoň doufám, je o dost kvalitnější a aspoň za něco stojí. Taky studuju žurnalistiku, mimo jiné. Což jsem tak nějak ve skrytu duše chtěla, jen jsem o tom nevěděla.

Přestože raději píšu pocitově, s příběhem a plynulostí, zpravodajství mě naučilo, jak podat věci přesně a bez zbytečných skrupulí. Dost mě baví se zabývat textem a užívám si, když je dobře napsaný. Na naší škole máme povinnou praxi, jako jediná "žurnaškola" v republice - pokud se nemýlím. Kromě televize a rádia, o které jsem moc zájem nejevila, jsme dostali přesné instrukce, kam můžeme jít. Takže se výběr z čehokoliv zúžil na pár konkrétních titulů. Jak už asi všichni víte, přestěhovala jsem se do Brna a bydlím teď tady a nikde jinde. Tudíž jsem chtěla praxi zde. Jenže to chce každý. Bohužel i ti, co sem jen dojíždí za studiem. Asi si můžete sami domyslet, kolik lidí bylo na každým konkurzu.


Jako první jsem se zúčastnila výběrka do MF DNES. Víc než celý jejich noviny mě fascinovala poloha a výhled z jejich budovy, haha. :D Je to opravdu moc hezká představa. Samozřejmě mě nevzali. Nejen, že jsem nebyla dostatečně připravená, také míst bylo hodně málo, nás zase strašně moc. Bylo mi to vslatně jedno, kam půjdu. Nemám asi nějaký veliký preference. Jen jsem moc nechtěla do Práva nebo do nějakýho opravdu maličkýho média. Když už jsem si s tím měla mít práci.

No, už to vážně zkrátím. Přišlo jaro a s ním výběrko do Rovnosti (- tak se jmenuje brněnský Deník, pro všechny neoborové čtenáře). Jelikož nikdo neměl tak blbej nápad rozeslat hromadnej mail, naše šance rostly. Akorát to nějaký génius napsal na skupinu ročníku, kde snad každý nějakou praxi hledal. Takže super... Přihlásilo se nás víc než minulý rok, ale rozhodla jsem se zachovat odstup a být nad věcí. Snažila jsem se odvést svou práci co nejlépe, nehledě na výkone ostatních. Zároveň mi na hodně zúčastněných záleželo. Včera to bylo přesně týden od konkurzu. Všichni jsme byli napjatí jak malý gaťky. Projíděla jsem maily co 20 minut. Po osmé hodině jsem se rozhodla to vzdát. Až pak kolem asi deváté jsem na mail znovu koukla a hele - byl tam!

Nervózně jsem otevírala dopis a nějak už nějak ze zvyku jsem očekávala frázi - s lítostí Vám musíme oznámit, bla bla, nemáš to. Zároveň jsem si ale přála číst opak. No, nečetla jsem ani jedno. :D Geniálně poslali výčet jmen a redakcí, kam kdo jde. A tak jsem se mohla přesvědčit, že i všichni ostatní to místo mají. Strašně, ale opravdu stráááášeně se mi ulevilo. Nebudu muset protahovat, JO! A víte co bylo nejlepší? Mohla jsem oznámit svému strašně skvělému kamarádovi jako první, že on to místo má taky! To mi udělalo asi větší radost než celé moje přijetí. (Psala jsem to honem i Leni, jen nebyla online.)

Dlouho se mi nic nepovedlo. Připadalo mi, že s tím minimem času, co mám na sebe i na blog, se tak nějak plácám na místě. Jsem ráda, že se moje snaha vyplatila. Nechci si psát statusy na Facebook, jelikož to půlce lidí nic neřekne a druhá půlka bude zklamaná, že třeba ještě nic nemají a já už ano. Tady bych si to však odpustit nemohla... <3

Mezinárodní den žen, zmatek, vytíženost, chaos. Takhle bych asi popsala tenhle den. A to jsem ještě hodně mírná. S čistým svědomím můžu říct, že jsem nikdy nebyla vytížená tak, jako od neděle do teď. Jsem na druhou stranu taky velice mile překvapena, že to všechno tak nějak dávám. Kromě občasných depresí, chvilkových zhroucení, pocitu bezmoci... :D Ale asi mě to dokonce i baví. Tento týden mi totiž přibyla práce editora, což je dost náročná činnost - hlavně časově. (A taky vám z toho bude trochu šplouchat na maják.) Aspoň že to má velký přínos v podobě vyšší kvality mého psaní. (No vážně, jen tuhle větu jsem přepisovala třikrát... A pořád stojí za prd.)

Pohled na tuhle fotku mě strašně uklidňuje. Pořídila jsem ji předchozí den v kavárně Podnebí, když se tyhle dva stoly na chvíli vyklidily a v kavárně zavládlo zenové ticho.

Ráno vstávám a na mobilu už mě čeká nespočet zpráv. Edituju články až do oběda, potom procházím práci k dnešní prezentaci a vracím se zpět k editacím. Po odprezentování naší práce zase edituju, teď navíc spolu s druhou editorkou ve škole. Čekala jsem, že to bude práce tak na hodinku. No a nikoho asi nepřekvapí, že jsem tam nakonec zkejsla do osmi. Letím domů, jediné na co myslím je jídlo, vana, postel, klid. Odcházím od školy a spěchám za přítelem, který mi šel naproti. Rychle se ohlížím, nic nejede. Přecházím na červenou když v tom: "Slečno máte nějaký průkaz totožnosti?"

Ano, domníváte se správně. Zastavila mě policejní hlídka. A co čert nechtěl, peněženku jsem nechala doma. Že už to nemůže být horší? Zmateně volám příteli, jsem nejvíc vyčerpaná psychicky i fyzicky. Nevím, jestli se smát, brečet nebo usnout na ulici před policejním autem. Tak tam stojím, celá promrzlá přihlížím, kolik dalších hříšníků stíhají chytit. Přichází moje záchrana i s peněženkou. :D Podávám strážníkovi bankovku a on mezitím vypisuje pokutu. Tak přemýšlím, co jsem to sakra za člověka? Moje první pokuta kvůli takové hovadině? Asi si ji nechám zarámovat. Nic tak absurdního jsem asi nezažila. :D

Čekám, čekám a pro změnu zase čekám. Pán píše, najednou mi podává moji bankovku zpět. Říkám si, co to zase zkouší. To se asi celej svět už zbláznil? Naprosto vyjeveně na něj zírám. Nejsem schopná ani myslet. Asi mu to došlo, jelikož mi vysvětlil, že mají nějaký naléhavý případ a na tohle teď nemá čas. Takže jsem si to prý zasloužila tím čekáním. Nebyla jsem asi ani schopná mu pořádně poděkovat v tom šoku. Odcházíme domů a já tak nějak zpracovávám, co se vlastně stalo. Na další křižovatce poslušně čekáme na zelenou (já většinou v zájmu vlastního zdraví čekám vždy, jen v tomto případě ta silnice byla opravdu úplně prázdná) a pán vedle nás se vesele rozejde. Zachvátila mě panika. Měla jsem pocit, jako by jej mělo něco přejet, než jsem se vzpamatovala. A na dalším přechodu se situace znovu opakuje. To už se jen směju.

Kdybych needitovala článek o MDŽ, asi bych si ani nevzpomněla. Jen vím, že v knihách Dobrovský byla na vše sleva 20% a já to prošvihla... To mě štve asi nejvíc! No a co se nestalo? Přijdu domů, kde na mě čeká růže a sladkosti. To už jsem vůbec nechápala souvislosti. Vlastně to do teď moc nechápu. Co vím je, že ten den měl asi milión šest hodin (produktivních hodin pozn. redakce :D). A já je skoro všechny proseděla u počítače. Začínám chápat, v čem vlastně práce žurnalisty tkví... Pořád si ale myslím, že to byla dobrá volba, zkusit se vydat tímto směrem. :)

Jediný, co si z tohoto článku můžete odnýst, je NECHOĎTE NA ČERVENOU. :D Nebo se alespoň nenechejte chytit.

Už nějakou dobu sháním cokoliv, s čím bych si vystačila každý den, který se hodlám alespoň trošku líčit. Do nedávna jsem balancovala mei dny jen s korektorem, kdy jsem si připadala příšerně, a mezi dny s makeupem, kdy jsem zase cítila jistou vrstvu něčeho na pleti. Jak jsem byla původně nadšená ze svého makeupu, tak mi teď naopak přijde, že dostatečně dlouho nedrží, pleť vysušuje a ještě je strašně viditelný na pleti aniž by dostatečně plnil svou úlohu. Takže makeup od Goshe pujde do koshe. :D


Hledala jsem něco, co by bylo pro mou pleť ideání. Jelikož mám hodně světlý odstín se studeným podónem, strašně špatně se mi shání cokoliv v přesné barvě a taky na mě jde daleko více vidět jakákoliv nedokonalost. Netroufám si říct, čím to bylo, ale na konci zkouškového se mi strašně zhoršila pleť a já už jsem nebyla natolik sebevědomá vyjít jen tak. I když je to už daleko lepší, i tak mám sem tam nějaké začervenání nebo pupínek. Všimla jsem si taky, že můj korektor není přesně v odpovídající barvě a proto pak můj obličej vypadá flekatě.

Kdysi dávno jsem měla BB krém. Přišlo mi to jako geniální spojení dvou produktů. Ale absolutně se to nesetkalo s úspěchem. Musím říct, že v té době tady na trhu byl tak BB krém od Garnieru a pak jeden předraženej od L'Orealu. Měla jsem obě varianty od Garnieru - jak tu na mastnou pleť, tak tu na suchou. A musím říct, že obě dvě mi pleť tak neskutečně mastily, že se tomu až snad nechce věřit. S mojí extra mega přesušenou pokožkou. A tak jsem na tenhle typ makeupu zanevřela. To jsem ale neměla dělat.

Od té doby jsem sháněla cokoliv lehkého, co neucpává póry, bla bla znáte to. Až na Rimmel Match Perfection mi nikdy nic moc nevyhovovalo. Až do teď. Dlouhej příběh... Jako vždy. I když je to fakt asi hovadina, taková story ohledně makeupu, tvoří to taky část toho, jak se každodenně cítím. Přejdu teda k věci.


Objevila jsem tenhle CC krém a je to sen. Je úplně skvěle lehký, dobře kryje i sjednocuje. I když stále něco skrz sebe pouští, pleť vypadá celkově úplně přirozeně a sjednoceně, co se barvy týče. Vůbec ho na pleti necítím, ale když po ní přejedu, je hladká a sametová - spíš jako kdybych použila jen podkladovou bázi. Krásně hydratuje, ale nemastí! Navíc má SPF 15, což se hodí. Na obalu je uvedeno, že obsahuje nějaké tři druhy pigmentů, které vyrovnávají začervenání, tmavá místa a kryjí únavu. O tom teda asi nemůžu mluvit, jelikož jsem tohle moc nespozorovala.

Krém jsem měla na sobě už třetí den a musím říct, že drží skvěle. Je to produkt, na který se můžu opravdu spolehnout. Proto považuji za svou občanskou povinnost vám o tom povědět. Myslím, že na kosmetiku z drogerie je to neskutečně dobrá kvalita. Samozřejmě mějte na paměti, že mám suchou pleť, která je celkem citlivá. Tudíž pokud máte jiný typ pleti, nemusí vám vyhovovat tolik jako mě. I když Bourjois deklaruje, že je vhodný pro všechny typy. Určitě bych jej být vámi vyzkoušela, pokud hledáte něco jako je CC krém, či lehčí a svěží krytí.

Právě v tu chvíli, když všechno tak nějak šlape, si něco uvědoomíš... Něco, co je tu stále přítomné, je to tu pro tebe a proto je to bráno jako samozřejmost. Prošvihla jsi něco, z čeho sice neplynou žádné následky, ale i tak tě to mrzí ze všeho nejvíc...