Život se psem nevycvičí jeho, ale spíš vás. Jsem živým důkazem.

Od malička jsem strašně chtěla mít doma zvíře. A kromě králíků a křečků se mi splnilo i přání mít psa. Taťka chtěl jako první kočku, ale bylo mi jasný, že se o to budu starat spíš já. Všechno se to na chvíli zamotalo a nakonec jsme měli doma štěňátko akorát do ruky s pravidelným kolečkem na zádech. Z toho si do teď spousta lidí dělá srandu. Kéž by ten vypínač fungoval. 😄

Teď bude Chuckovi pět let. Neskutečně to utíká. Za tu dobu se on i já i naše bydliště změnilo. Pokud se ohlédnu zpátky, je to fakt neuvěřitelný. Jak tohle maličký zvířátko člověku změní život a obrátí jej naruby - doslova. Začalo to: bude spát na pelechu v předsíni, prostě to musím vydržet. Skončilo to o dva dny později pelechem u postele a štěnětem pod peřinou. (A pelech skončil asi o tři dny pozděj na cucky, a s ním každý další v pořadí.) Když on se fakt vešel akorát do dlaně, nešlo mu odolat. No a tak nějak si mě omotal, syčák jeden. :D Spousta věcí mu projde, ale musím uznat, že teď už oba víme, co a jak. Takže ty finty jsou oboustranný.


Život se psem navíc o samotě je něco opravdu úplně jiného, než by se mohlo zdát. Nebudu to přirovnávat k dítěti, ale je to takový předstupeň. Pořád na něj myslíte, bojíte se o něj a snažíte se, aby byl spokojenej. Když je nemocnej, neřekne co ho bolí. Bohužel. Občas se pozvrací ve 4 ráno. Se vším musí člověk počítat a všechno vyřešit. Jakmile tohle přijmete, začíná ta opravdová sranda. Občas se nestačím divit, co se v té malé hlavičce urodí. Nevím, jestli je to tak u všech psů, ale ten můj je strašně vtipnej tak polovinu času a ten zbytek prospí.

Zahrabe se pod peřinu a neumí vylízt. Sebere směšně velkej klacek a neumí s ním chodit, tak drží hlavu neskutečně vysoko, aby to jen trošku šlo. Když jde do schodů, tolik spěchá, že zakopne. Když jde ze schodů, tolik spěchá, že vyřadí z provozu jednu zadní nohu a drží ji nahoře, aby se nepletla. Když vleze do vysoké trávy a nic nevidí, začne skákat jako srnka (rozuměj idiot, ale šťastnej idiot). Leká se předmětů na zemi, to snad ani nejde popsat. Sáček na zemi je větší poprask než myš. Jo a chytá mouchy, taky je občas sežere (dost se bojím, co by dělal z vosou :/).


Pak je tu odvrácená strana mince. Šíleně se plete pod nohy, hlavně když nesu něco těžkýho. To je jeho mega specialita. A plete se pod nohy i ostatním lidem na ulici. Pokud nejdeme cestou, kterou chodíme normálně, má tendenci k sebevražedným sklonům a skáče do silnice, abychom přešli teda na tu stranu, co on zná. Bojí se všech velkých psů. Občas si dělá co chce a úplně mě ignoruje. Pozná zvuk dieselovýho motoru a v domění, že je to taťka, skáče do silnice a chce jít za tím autem - proto nechodí na volno kolem cest. Už jsem říkala, že se plete pod nohy? Občas je tak strašně natěšenej ven, že mě stáhne ze schodů. Jo, ten pes má děsnou sílu, hlavně pokud to člověk nečeká. Od malička je úchylnej na boty a ponožky. Teď už míň, ale občas si nějakou ukradne i z věšáku. Sežere všechno, co je na zemi nebo v jeho dosahu. Takže všechno musí pryč. No a pak mám taky všude děsně moc chlupů, kterých se zřejmě už nikdy nezbavím...

Jedna věc, kterou miluju - vytáhne mě několikrát denně ven. Procházky jsou na tom to nejlepší. Vidět ho, jak je šťastnej někde v přírodě a na čerstvým vzduchu. Akorát v zimě a v dešti to tak radostný není. Naštěstí Chuck sdílí moje nadšení, takže kdykoliv prší a já mám jít do práce, rozhodne se v půlce chodníku, že je mokro a on nikam rozhodně nepůjde. Takže ho pak člověk celýho zablácenýho na ten trávník musí ještě donýst. Ale jinak je to miáček.


Nejvíc miluju ty chvíle, který jsou úplně jiný a nečekaný. Není to moc mazlící pes, nemá rád, když ho někdo moc zvedá a tak... Proto když občas dostane náladu na mazlení, je to opravdu vzácný okamžik. Stejně tak, jako když mi usne na klíně. To se taky nestává vůbec často. Je to taková samostatná jednotka, aka můžeš mě pohladit a podrbat za ouškem, ale raději mi hoď míček nebo klacek.

Některé dny jsou náročnější než jiné, ale rovnováha je třeba. Učím se vyrovnávat s nepravidelnou pracovní dobou i zátěží. Stres se na mě zatím neprojevuje. Snažím se za každý těžší den trošku odměnit. Někdy dobrou kávou a příjemnou společností, někdy přihodím dortík a nějaký ty cukry, ať si nervy taky uleví. (Což mi připomíná, že mám v mrazáku zmrzku, na kterou pořád zapomínám!) Někdy se odměním klidem a večerním nicneděláním.

Po několika článcích s hlubší tematikou jsem chtěla napsat i jeden čistě ze života, jak to u mě teď každý den vypadá a jaká je praxe. Které jsem se mimochodem bála jako čert kříže - a zbytečně! Dnes zrovna sedím v redakci se sluchátky na uších a píšu pro vás tenhle článek. ❤️ Po relativně náročných čtyřech dnech dnes nemám překvapivě nic v denním plánu (jupííí), takže napíšu pár mailů, pár kratších článků a snad budu mít klid.



Včerejší večer byl balzámem na duši a předchozí jak by smet. Po dlouhé době jsem si ve středu koupila něco na sebe (- rozumněj po dlouhé době se mi fakt něco v obchodech líbilo). A včera jsem byla v jedné z nejútulnějších kaváren v Brně. Přemýšlím o článku, kterým bych všechna svá oblíbená místa představila, ale příjde mi to dost časté téma blogů, tak nevím. Kavárna se jmenuje Punkt. a mám ji kousek od domu. Viděla jsem se konečně se sestřenkou a navíc znovuobjevila tohle místo, kde jsem poprvé byla taky právě s ní. Chtěla jsem si najít jedno svoje místo, kam budu chodit, až nebudu mít inspiraci. A asi jsem ho našla!

Když jsme tam byly poprvé, Punkt. byl zrovna čerstvě otevřený a nijak extra mě nezaujal (nechápu to!). Asi protože jsem nešla dovnitř. Ještě, že jsem teď šla! Tohle místo má opravdu své kouzlo, zároveň není zbytečně velké, takže útulnost level milion. Ale ne, že tam teď budete chodit všichni, haha!

Minulý víkend jsem jela na chalupu. Na první pohled celkem nezajímavá informace. Za ní se ale skrývá překonání mého dlouholetého bloku a strachu (opět). Tento měsíc zřejmě na blogu zatím neřeším nic jiného. 😄 Ale vzhledem k tomu, že tento strach byl něco úplně jiného, chtěla jsem se zmínit i o něm a podpořit ostatní.

Samozřejmě nemám fotku auta ani silnice ani auta na silnici...

Od začátku jsem se na řidičák šíleně těšila. Vzhledem k tomu, že se u nás doma, když jsem s taťkou a bráchou, nemluví prakticky o ničem jiným, myslela jsem, že jsem celkem zběhlá v tomto odvětví. Hodiny autoškoly probíhaly v celku poklidně, až na jeden moment, kdy dědula projel stopku z jeho strany a skoro do mě napálil. Dokonce jsem složila i zkoušky na první pokus... Ale pak jsem asi čtyři roky pořádně neřídila. Neměla jsem zřejmě dostatečnou důvěru z taťkovy strany, protože autem dojížděl každý den do práce. No a právě tohle se změnilo před pár týdny. Vždycky jsem měla pocit, že nejsem moc dobrý řidič, vzhledem k tomu, že mi taťka auto nikdy nepůjčil samotné. Možná jsem se tomu i sama vyhýbala později. Jednoho dne tyhle snahy vyřešilo blokové čištění. Musela jsem přeparkovat, aby mi neodtáhli auto. A sama! Po nekonečném hodinovém hledání místa se to dokonce i povedlo. A já byla o krůček blíž, abych se zbavila označení slečna řidičák čtyři roky k ničemu.

No a zpět k té chalupě. Naše chata je zhruba hodinu a půl až dvě hodiny cesty od Brna. Přitom půlka cesty vede po dálnici a druhá po úzkých silnicích mezi vesnicemi. Možná to beru až moc zodpovědně, ale já sama v sebe nemám důvěru, pokud se opravdu nepřesvěčím, že něco umím. A právě v tomhle je řízení nevyzpitatelné. Podle mě to není nic, co se člověk jednou naučí a prostě to už umí. Z hlediska ovládání auta určitě, ale každý den jsou na silnicích úplně jiné situace a jiní lidé, kteří ohrožují další řidiče a je jedno, jak jsou oni zkušení. Prostě mi z toho jde mráz po zádech při představě, že do mě někdo napálí.

Před cestou na chalupu za mnou přijel brácha vlakem. Měla jsem řídit aspoň půl cesty s ním a potom jsme měli jet každý svým autem, protože on vezl mraky věcí. A tak jsem jela. A jela. A divila se, že jedu. :D Měla jsem pocit, že to zas tak děsný není, protože mě to dobře naučil už předtím na dálnici a přišlo mi, že to auto už tak nějak zvládám. A tak jsem z toho měla i radost a prostě jsem jela. Občas jsem si i zpívala. :D Protože rádio je ještě moc velký rozptýlení. Tak dělám rádio sama. :D No a dojela jsem na chatu... Pořád jsem nějak nevěřila, že jsem to fakt odřídila já.

Ještě ten den večer jsem bráchu vezla na party za kámošema do vedlejší vesnice. Cesta tm i zpět vyšla dohromady na čtyřicet minut, takže to úplně vedlejší vesnice asi ani není. Ráno jsem tam jela zase. A odpoledne zpět do Brna. Musím říct, že tak intenzivní kurz řízení jsem potřebovala jako sůl, abych si ověřila, čeho teda jsem a nejsem schopná. No a do teď to moc nějak nepobírám, ale vypadá to, že už řídím. :D Když jsem v Brně zaparkovala kousek od domu, pořád jsem tomu nevěřila.

Že jsem našla místo na stání byla už třešnička na dortu. Jenom pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak nějak už zvládla jet až do Brna. Před sebou mám spoustu nezdarů, ale jsem na správné cestě, a to je hlavní. Nečekám, že to půjde jako po másle, proto jsem tento článek pojmenovala fail better. Protože tohle rčení ke mě opravdu promlouvá. Je jedno, jestli se něco nedaří nebo nastávají komplikace. Záleží na tom, že to pokaždé jde o trochu líp řešit a člověk je pokaždé o kousek blíž lepšímu výsledku. ☺️

Tímto zdravím všechy začínající i nezačínající řidiče a přeju pevný nervy. Snad aspoň nekomu pomůže slyšet, že v tom nejste sami! ❤️

P.S. Slibuji, že hned jak bude více času, najedu na normální režim článků, které se nebudou týkat jen mě a nebudou tedy strhávat obsah blogu k sebestředným žvástům o tom, co se u mě děje.

Tenhle článek měl vzniknout už dávno...