Pokaždé, když mě doma v Brně navštíví můj taťka, jsem překvapená, kudy se naše rozhovory stočí. Občas výmluvně mlčíme a rovnáme si naše myšlenky a někdy je na sebe chrlíme jeden přes druhého, aniž bychom se vyjadřovali ke stejnému tématu. Docela mě baví sledovat, na co všechno máme podobný názor i když nás od sebe dělí několik desítek let.

Třeba dnes: bavili jsme se o něčem, o čemž jsem soudila, že mě to v jeho věku snad bude už nechávat chladnou. Zřejmě se ale některé věci a problémy linou životem nezávisle na věku. Můj táta přichází dennodenně do styku s mnoha lidmi, stejně jako mnohdy já. A oba jsme zaznamenali stejné nedostatky společnosti, která nás obklopuje. Tyhle nedokonalosti navíc ještě více akcentovala doba voleb a neustálé potřeby se o nich bavit. Když pominu fakt, že už jsme oba z okolních lidí docela unavení (nechápu, že se ze mě něco takového dere ve dvaadvaceti) všimli jsme si, že spousta lidí není schopná nechat ostatní myslet si co chtějí. Nejsou schopní přijmout, že někdo jiný má prostě odlišný názor na určité věci, i když v ostatních věcech se většinou shodnou. Nejsou schopni se o ožehavých tématech bavit bez emocí a ustoupit z jejich dotčené pozie. Dokonce se kvůli tomu lidé jsou schopní nejen pohádat, ale i fyzicky napadat. Což mi přijde naprosto zbytečné.

Ať už jde o volbu hlavy státu (o tom už by toho bylo dost), stravy nebo oblečení a životního stylu. Někteří lidé prostě neumí přijmout byť mírně odlišný pohled a neustále mají potřebu ostatní "obracet na svou víru". Přemýšlel jsem, čím to tak může být. Mám z těchto lidí pocit, jako by se cítili ohrožení volbou druhých a jejich právem na ni. Pro ně to totiž znamená, že jedna z těch dvou musí být nutně špatná a proto se mermomocí snaží ostatní přesvědčit, že právě ta jejich je ta nešťastně zvolená. A v tom je kámen úrazu - že to není ani jedna, což mnohým nedochází.

Dlouho jsem taky viděla svět černobíle a snažila se při každém rozporu přijít na to, co je teda tou správnou cestou. Fakt je ten, že pro keždého je to něco jiného, ač se to zdá možná sebedivnější - někomu evidentně stále jo.

Dalším problémem je strach z rozmanitosti. Ve mě rozmanitost podněcuje kreativitu - dívám se tak na věci z jiných úhlů pohledu. Ráda sleduji, jak jsou ostatní oblečení nebo poslouchám názory, které jsou až nebezpečně vzdálené od těch mých. Nejsem z těch lidí, kteří by se stavěli do pozice, že vědí všechno nejlíp. I když si třeba můžu myslet, že mám pro svůj názor pádnější důvod nebo jej utvářím na základě lepších a pravdivějších zdrojů, nikdy nemám potřebu se takto konfrontovat s ostatními nebo jej vůbec vyslovit, dokud o to někdo nežádá. Protože můj názor utvářím tak, aby byl co nejlepší pro mne nebo danou situaci. A protože jsem si toho vědoma, nemusí to nutně znamenat, že tomu tak je i u ostatních.


Jenže u spousty lidí pozoruji takový ten podvědomý stres - když oni to dělají takto, neměl/a bych taky? Což potom vede k rozkolísání názoru a zbytečné nejistotě. Zvlášť u žen je tohle podle mě dost častou příčinou, i když nemám ráda tyhle příměry na základě pohlaví, stejně je mi tato skupina více známou, než ta druhá. Celý tenhle proces musí být neskutečně unavujícím. I když já jsem se v tom kolotoči točila taky docela dlouho. Od momentu, kdy jsem vysedla a začala si nějakým způsobem stát více za svým nebo se nenechala už tolik rozkolísat jiným názorem, je mi daleko líp. Jako by ze mě spadla tíha a množství všech těch zbytečných úvah nad mnohdy ještě zbytečnějšími maličkostmi.

Můj názor nebo pohled na věc se dá tvarovat, ale nikdy zbořit. To je dle mého názoru docela konstruktivní přístup k době, která je charakteristická porovnáváním se s ostatními. Pokud vás trápí to samé, musíte si uvědomit, že je nutné začít vždy u sebe. Možná to tak nevnímáte nebo nemyslíte, ale často ke svému okolí můžete být také jedním z těch lidí, kteří svůj názor nebo zájem nepodávají tou správnou formou. Když přestanete stresovat ostatními špatně položenými otázkami, je docela pravděpodobné, že oni přestanou také. Schválně, jste v situaci, kdy jste se rozhodli přestat jíst pečivo. Když to někomu sdělujete, jakou reakci byste slyšeli raději? 1) Cože? Tak to fakt nechápu, proč jako? 2) Aha, a co tě k tomu vedlo? Prostě meaning tohohle článku je, že by lidi měli přestat ostatní tolik soudit nebo v nich vyvolávat špatný pocit jen proto, že si myslí něco odlišného. Potom bude každá konverzace o to příjemnější.