Osobní přístup, možná až rozmazlování... Kafíčko, čajíček?

Dnes bych vás ráda zavedla na kouzelné místo v srdci Brna. Přesněji nad jeho srdcem, protože se nachází v osmém patře, odkud je opravdu neskutečný výhled. Neskutečný pohled je ale i na samotný NEST - tak se totiž jmenuje tento nově otevřený showroom designového nábytku.


Jakmile jsem vstoupila, moje estetické cítění zemřelo blahem. Proto se připravte na neskutečnou záplavu fotek. Asi není v mých silách jejich počet zredukovat na menší, než je zde.


Celou akci doprovázelo občerstvení z dílny VE-KA (geniálně složené Vendula a Kateřina), které bylo na pohled a stejně tak chuťově naprosto vynikající. O sekci nápojů se postarala dvojice baristů z Rebel beanu, o něco ostřejšího zase just Wine. Celkově sem se cítila jako v sedmém nebi (ale v osmém patře :D) a chtěla bych si všechno odnést domů. Jsem přešťastná, že jsem měla možnost odnést alespoň kupu fotek a podělit se tak s vámi o tento skvělý sobotní zážitek. Na místě tak fotogenickém se opravdu fotí jedna báseň, ještě když je tak nádherně prosvětlené.

aloe od TAMASVIGH

NESTandardní otevření, jak se jmenovala akce u této přiležistosti, jsem našla v eventech jak jinak než na facebooku. Většinou se bojím na takové akce chodit, protože nevím, zda nejsou soukromé. A když už příjdu, ostýchám se vytáhnout foťák, protože nikdy nevím, zda to nebude někomu vadit. Nicméně zde jsem se setkala s naprosto milým přístupem, a proto jsem hned měla větší kuráž opakovat nepovedené záběry a dostat do foťáku jen to nejlepší z celého prostoru.

květiny od Báry Rous Květové

Připadala jsem si jako malá, ale tyhle designové dekorace mě naprosto uchvátily. Nemohla jsem se na ně vynadívat. Smekám před autorem a jeho božími nápady.


Kafíčko, Proseco, skvělé jídlo, a především úžasný designový zážitek - opravdu dlouho jsem nezažila něco tak příjemného. Do této chvíle se stále vznáším na vlně pocitů ze včerejšího dopoledne.





 

Aby toho nebylo málo, k tomu nádhernému prostoru, který je k mání i k pronájmu, patří i tahle senzační terasa.

Overnight oats s borůvkami

Kouzlo overnight kaše spočívá v tom, že se (překvapivě) připravuje večer dopředu, aby přes noc vločky pěkně změkly. Já je ráda nechávám přes noc na kuchyňské lince a ne v lednici. Protože pak mají ráno příjemnou pokojovou teplotu a nejsou zbytečně studené. Recept je hodně variabilní, rozhodně nepatří k těm složitějším na přípravu. Právě naopak.

Do skleničky, která je nejlépe uzavíratelná jsem si nasypala asi do jedné třetiny ovesné vločky. Na tento recept se asi nejvíce hodí vločky od Emco, jelikož jsou už trošku podrcené. Ale pokud je nemáš, můžeš je trošičku rozmixovat. Na vrstvu vloček jsem nasypala trochu chia semínek a tenkou vrstvu kokosu. Ráda vločky prokládám, aby přes noc mohly vcucnout chuť třeba právě kokosu. Potom posypu další vrstvou vloček. Celkový objem sypké části by měl být asi 3/4 sklenice. Všechno zaleji mlékem (mandlovým, normálním, nemlékem, možná klidně i vodou) zhruba tak, aby měly vločky možnost ho dostatek nasát. Ovocem, oříšky, čímkoliv můžeme zdobit klidně až ráno nebo chvilinku počkáte, až mléko klesne a ovoce přidáte nahoru. Pokud by se zdálo, že je kaše bez chuti, můžeš na vločky natřít tenkou vrstvu třeba marmelády nebo medu.



Ráno hned jak vstaneš máš snídani připravenou. Vločky přes noc krásně změknou, ale pořád mají dostatečně oříškovou chuť a nejsou až tak rozvařené, jako v normální ovesné kaši. Takže teď si buď můžeš vychutnat svou snídani o chvilku déle nebo si ji přibalit s sebou a sníst až ve škole/v práci, pokud opravdu nestíháš. Tím pádem nepřijdeš o to nejduležitější jídlo dne a navíc bude tvé ráno bez práce.



Ranní smoothie


Tohle smoothie jistě není ničím světoborným, tudíž si ani nebudu brát jakoukoliv zásluhu za jeho recept, protože se v nesčetných obměnách objevuje snad v každém videu či článku, který obsahuje smoothie recepty.

Mě se na něm obzvlášť líbí, že obsahuje vše, co by měl člověk mít ve své snídani a zároveň skvěle zasytí. Do nádoby na smoothie přidej jeden přepůlený banán a do třetiny objemu zalej mlékem, vodou, čím chceš... Když přidáš jako první banán a mléko, nemůže se pak stát, že by se jakákoliv sypká složka přichytila na dno a nešla rozmixovat. Potom přisyp od oka ovesné vločky (používám mix žitných, ovesných a pšeničných vloček z lidlu) zhruba tak tří až čtyř centimetrovou vrstvu. Na to ještě ráda sypu trošku chia na zahuštění a přidávám odměrku kokosového proteinu. Pokud máš doma i další ovoce, jako třeba dnes já - borůvky, přidej i to. Ale myslm, že banán úplně stačí. Jestli se smoothie bude po rozmixování zdát moc řídké nebo naopak husté, přidej buď více vloček nebo tekutiny.

Začnu vším, co mě doprovázelo v minulosti. Od malička jsem měla malé sebevědomí a nemyslela jsem si, že bych se někdy mohla cítit v pohodě s tím, jak vypadám. Nebyla jsem nikdy člověk, který by zevnějšek bral jako nejdůležitější věc, ale pokud se necítíte dobře samy za sebe, trošku vás to hlodá, hlavně když zevnějšek je tím prvním, co vidí ostatní. Po několika neúspěšných pokusech o změnu jsem zjistila, že já stejně nikdy jiná nebudu a bylo na čase to přijmout. Třeba jsem se snažila nesmyslně přibrat jen proto, že mi to pořád všichni vtloukali do hlavy. Stejně to nešlo. Celkově jsem nebyla schopná přijmout, jak vypadám, do takových možná 18ti, kdy se to začalo nějakým způsobem posouvat správnou cestou. Nebyla jsem moc spokojená ani se svým nalíčeným obličejem, abych byla upřímná. Přišlo mi, že ke mě nesedí ani jedno. Asi proto, že jsem se necítila sama sebou.

Vzpomínám si, jak jsme se s kámoškou na gymplu hecly, že nebudeme celý týden chodit namalované. Na střední jsem se cítila asi nejvíc pod tlakem, co se týče vzhledu. Začala jsem si utvářet nějaké své hodnoty a o to víc jsem se bála, že se nebudu ostatním líbit stejně jako to, čemu věřím a za čím si stojím. To se týkalo osobnosti, stylu, způsobu života... Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem se ten týden skvěle vyspala a hlavně mi to začalo být čím dál jasnější. Nějakou dobu jsem se za makeup schovávala. Mohla jsem mít klidně jen nepatrnou vrstvu řasenky, ale i tak jsem byla lepší verzí sama sebe. Myslím, že takhle to má hodně dívek.



Makeup je krásná věc, ale hodně mocná. Zrovna dnes jsem byla na kosmetice a povídala si s mou paní kosmetičkou, jak je přirozená krása v dnešní době hrozně opomíjená věc. Z jedné strany nás bombardují časopisy plné modelek, jejichž pleť i tělo prošli značnou retuší, z druhé strany se valí trendy typu umělý řasy, prsa, vlasy, nehty, výplně tváří, rtů, zadku... Uvědomila jesm si jednu věc: i když mám spoustu nedokonalostí, nenechala bych je odstranit/změnit ani za milion. Příjde mi, že bych se už absolutně necítila jako já. A tak přemýšlím, jak se asi cítí ženy po několikačetné plastice a jestli nad tímhle vůbec někdy přemýšlely. Nikoho neshazuju, jen vím, že cokoliv umělýho prostě není můj styl... Já věřím tomu, že každá žena je přesně taková, jaká být má.

Každý den je jiný. Občas se cítím skvěle bez čehokoliv na obličeji, občas ne (a nepomůže tomu makeup ani oblečení). Ale dnešek byl jedním z těch lepších dní. Celý den jsem se nemalovala až večer, kdy jsem měla jít ven. Později, když jsem se odlíčila, mi proběhlo hlavou něco jako: "super, tak už jsem to zase zpátky já". A to mě zarazilo. Tak tam stojím, koukám na sebe a cítím se celkem spokojeně. Jako bych po dlouhé době viděla někoho, koho strašně ráda vidím. Neumím to úplně přesně popsat, ale nějak tak to bylo. Takže poznatek pro všechny - cokoliv cítím navenek stejně musí vycházet zevnitř. Příjde mi, že je až vážně druhotný, jak člověk vypadá. Kolikrát může být žena sebekrásnější, ale pokud si to sama neuvědomuje nebo se necítí dobře, je to všechno úplně fuk.



A zase sem píšu naprostý samozřejmosti, jenže pro mě ještě před pár lety tohle samozřejost nebyla. Pořád jsem se ujišťovala u ostatních, jestli tohle vypadá dobře a jestli by to nosili, jestli tak můžu jít ven, co říkají na to, že bych měla blog a podobně. Ale stejně mi žádné z těch ujištění nikdy nepomohlo. Časem jsem se stejně stala závislou na tom pocitu, který mi přináší bytí sama sebou. Nemluvím jen o líčení a oblečení, ale především o projevení vlastní osobnosti nebo životním stylu. Jdu ven nenamalovaná a cítím se fajn. Už se za to nikomu neomlouvám, maximálně ze srandy upozorním. Neznamená to, že se o sebe nestarám a jsem zanedbaná. Znamená to, že jsem se srovnala se svým vzhledem a že nechávám svou pleť dýchat. Stejně tak jsem ze začala KONEČNĚ vyjadřovat pomocí tohoto blogu, o jehož založení sním roky. A taky jsem ho zveřejnila. Holky co mě znají opravdu dlouho, ví, že tohle bylo mým tajným přáním celé věky a naštěstí mě to postupem času neopustilo.

I když u mě je stále každý takový krok spíše tichoučkým pozvolným našlapováním, stejně jsem to nakonec udělala. Vím, že je kolem mě spousta lidí, kterým by tento článek mohl pomoci nebo alespoň postrčit správným směrem. A proto jej píši. Protože všem přeji ten pocit, který já zažívám při focení fotek na blog, psaní článků nebo doplňte cokokoliv, co opravdu toužíte dělat. Jediné, co vás od toho dělí, je imaginární představa o mínění ostatních. Stejně nakonec všichni, kterým leží na srdci vaše dobro, půjdou tou cestou po vašem boku. A tak se alespoň ukáže, kdo za vámi opravdu stojí.

P.S. Uvědomuju si, jak je tohle téma povrchní a že například někde zuří válka a lidem je vážně fuk, jak vypadají. Chci ale i přesto zkusit tímto článkem zapůsobit a zlepšit náladu lidem kolem, jelikož se naštěstí nacházíme v místě, kde nemusíme řešit, co budeme jíst den ode dne a kde budeme spát.

Nemohla jsem zapomenout ani na svetry, ve kterých teď doslova žiju. Zjistila jsem, že mi nejvíce vyhovují svetry bez rozepínání, dokonce jsem se zamilovala do roláků. K těm jsem od dětství neměla úplně vřelý vztah. Nesnášela jsem, jak kousaly a jak mi nešly nikdy přetáhnout přes hlavu. Rolák bylo u mě skoro zakézané slovo. Až do chvíle, kdy jsem konečně prolomila bariéry a zkusila si černý rolák v Promodu. Tak jsem se v něm zabydlela, že jsem si koupila i šedý. Oba můžete vidět na obrázku. Ten úplně spodní svetr není rolák, ale je hodně ke krku. Pletla ho moje prateta vlastníma rukama asi před 40 lety, takže si asi dokážete představit, že v mém šatníku zaujímá jednu z hlavních příček. A poslední, ten bílý, je z Manga z povánočního výprodeje. Je to asi rolák, ale ne vysoký. Hlavně se mi líbil jeho pletený vzor a textura. Je strašně super! Všechny jsou... Dokonce až tak moc, že jsem si asi celou zimu neoblíkla nic jinýho, bohužel se moje outfity omezily na tyto čtyři svetry... Ale mám výmluvu - byla jsem donucena ZIMOU.