Sedím v neděli ve své oblíbené kavárně. Scéna, která je strašně podobná některému předchozímu článku - za okny kape vydatný déšť a vypadá, že nemá v plánu přestat. Jediné, co téhle stejné kulise chybí, je společnost. Jsem tu sama. Pro mě dosti nezvyklá sestava. Svou samotu většinou ukrývám doma. Čekala jsem, že tu bude nouze o místo, ale jsem tady skoro jediná. Což skýtá příležitost sednout si na mé oblíbené místo. K oknu, jak jinak. Je to místo pro samotáře, maximálně pro pár. Nejsem samotář, ale pár také ne.

Když otevřu facebook, připomíná mi, že mě zanedlouho čekají mé dvaadvacáté narozeniny. A tak přemýšlím, co je to za zvláštní souhru událostí, která mě uplynulý týden potkala. Na ty dvě dvojky jsem se z nějakého zvláštního důvodu těšila. Jsou to pro mě zlaté narozeniny - kdy se váš den narození shoduje s věkem, kterého dosahujete. Asi očekávám, že se něco zvláštního stane, i když s dospělou strohostí vím, že ne, ta dětská naivita stejně čeká.

Že dostanu pěknou nadílku ještě s předstihem, dar a ještě ke všemu danajský, jsem však netušila. A jako u všeho, snažím se to obrátit ve svůj prospěch. Ono ani není podstatné, co se vlastně stalo, spíš to, jak to se mnou zamávalo. Pár náhod, které propojil jeden týden, zdají se být najednou silnější než já. Naštěstí se vše vždy v dobré obrátí. A když ne ono samo, musíte to prostě udělat vy. A nebo vám někdo pomůže. Znovu jsem si ověřila, jak skvělé lidi kolem sebe mám. Díky za to.

Zároveň jsem ale nedostala nic zadarmo, což mě taky svým způsobem proškolilo. Tak nějak jsem za těch pár dnů upadla někam mezi splín a strach. Snažím se oklepat, ale zároveň se koukám přes rameno, jestli mě zase nenásleduje zákeřná katastrofa. A taky se znovu a zase učím, že takhle se žít nedá. I když to vím, jsem přehnaně přecitlivělá, úzkostlivě zodpovědná a hlavně příkře ostrá na sebe a všechny chyby, kterých se dopouštím. Trýzním se a přitom vím, že to dělat nesmím. Že tyto věci se občas prostě dějí a že je přirozené chybovat. Učím se být člověkem sama k sobě. Být sama sobě oporou a laskavou kamarádkou. Protože ono vám v momentě, kdy nikdo nezvedá telefon a zdá se, že jste se propadli do nějaké hluboké díry, odkud není úniku, stejně nic jiného nezbyde.


V momentě, kdy se něčeho dopouštím, mám potřebu se za to trestat. Odepírám si věci, které bych si jinak dopřála a chovám se, jako by právě tohle něco řešilo a jako bych snad sama nebyla už tak dost zdrcená. Ale ono to stejně nikam nevede, překvapivě. Asi mám pocit, že si přece nemůžu odpustit věci jen tak. Naštěstí, tyhle pravidla si tvoříme sami a je na čase si to uvědomit. Všechny ty návyky, které jsme přebrali z chování našich rodičů k nám, neplatí. Sama musím uznat, že jsem na sebe opravdu příliš přísná a že to občas situaci opravdu neulehčuje. Jestli se toho někdy zbavím, netuším.

A tak jsem se dneska vzbudila s tím, že prostě musím a budu věci řešit sama, ať chci nebo ne. V tomhle občas závidím ostatním. Když se potýkají s problémy, pořád mají kam padat, protože třeba nebydlí sami tak brzy. Zapomínám, že je to taky jednou potká. Že taky jednou vykročí a budou to řešit sami. A hlavně je to strašně zbytečné, se tím zabývat. Teď je teď a problémy život prostě chystá.

Proto jsem se rozhodla odejít na chvíli z domu, zajít si do kavárny a sepsat svoje myšlenky. I když jsem si to zakazovala. Nezasloužím si ani to kafe, haha! Takže tady sedím, objednávám oblíbenou sestavu - latté a chia kaši. (Taky vám přijde, že v některých kavárnách mají cappucino velikosti pressa? :D) Sedím a poslouchám příjemnou hudbu. Ráda bych věděla, jestli to není nějaký super playlist na spotify, jsou to prostě takový ty pohodový známý hity. Nicméně, začla hrát písnička Unwritten. Určitě ji všichni znáte. Najednou jsem cítila, že stojím nohama na zemi a není proč se dál strachovat.

The rest is still unwritten

A přesně tak to je. Nikdo to neprocítí za mě. Jsou věci, které si musíme sami prožít, procítit, probrečet a přejít. I když jsem toho už v životě zakusila spoustu, stále přicházejí nové a nové situace. Stále vidím, že moje kniha je stále spíše polo prázdná než polo plná. Nepopsaná nebo nedopsaná, ale těch pár řádků, které v ní jsou, vydá za hodně. Je to pár přesycených vět. Vět, jaké psal třeba Vladimír Holan. Básník, jehož verše jsem po dlouhou dobu neznala. A přesto jsem se v nich našla. Je to minimalismus slov. Řekne, co potřebuje, ani o písmeno víc. Ono taky není třeba.

K Holanovi jsem se dostala skrze své nálady, zase dost oklikou. Včera mi nebylo nejlíp. I když bylo takřka po všem, právě proto jsem byla víc a víc vysílená. Najednou už jsem se necítila tak stabilní. Slovo dalo slovo a najednou jsem se ocitla se svou kamarádkou Lení v autě na cestě k chatě tady za Brnem. Věděla jsem, že je to pro mě v tu chvíli to nejlepší. A ona to naštěstí věděla ještě dřív než já. Na chalupě se sešlo pár milých lidí - umělců chcete-li. Jsou zvyklí jednou za čas posedět nad vínem a debatovat o umění a poezii s hosty, které si zvou. Pro mě tohle bylo první takové setkání, i když jsem o nich už slyšela. O Holanovi jsem taky slyšela, ale nikdy jsem se nezačetla. Takový únik od reality okořeněný špetkou vzletného kreativního světa.

Nejdříve jsem byla okouzlená atmosférou drobné vlastnoručně postavené chatičky, kde ale naprosto nic nechybělo. Její stěny plnily hřejivé tóny gramofonu a druhé housle hrál déšť, jak jinak. K poezii jsem nikdy moc vřelý vztah neměla. Jednou nás na škole donuliti přečíst Alkoholy od Appolinaira, díky kterým jsem nabyla dojmu, že poezii nerozumím. A tak jsem do tohoto pole dál nevstupovala. Proto mě opravdu překvapilo, jak moc jsem porozumněla právě Holanovi. Myslím, že to musel být člověk velmi citlivý s hlubokými prožitky. Jinak si nedovedu vysvětlit, že jeho veršům rozumí zrovna člověk poezie neznalý, přesně takový, jako jsem já.

I když jsem se cítila jako poslední jedinec na planetě, který by měl být na večeru se čtením poezie, byla jsem tam. A jsem teď vystavena pokušení jít a koupit si jednu z jeho sbírek. Sepsala jsem seznam. Narozeninový. Chtěla bych parfém a knihu. Chtěla bych je oslavit s přáteli a rodinou. Chtěla bych, aby pro mě něco znamenaly a nebyly jen další v řadě. Chtěla bych být šťastná a mít se dobře - a možná se mi tohle přání už vyplnilo.

Uvědomila jsem si, že velikost některých problémů je opravdu relativní. Že jsem pořád zdravá, nechybí mi skoro nic, jen se mi stalo pár věcí, které prostě nepotěší. A tak to prostě je. A pokud mi taťka po celým týdnu konečně zvedne telefon, budu nejšťastnější člověk na planetě! (Má ho rozbitý a víte jak je to s rodiči a technologií - celkem nijak.) Potřebuju si postěžovat, jak je to všechno šíleně těžký a poslechnout si to rodičovský utěšování, který mě bude těšit v jakýmkoliv věku. Potřebuju si vyslechnout to, co umí říct jen on. A je mi jedno, jak moc dětinsky to zní a jak málo to něco řeší. Ale vlastně to řeší úplně všechno. (Jo, jsem tatínkova holčička.❤️)