Nevím, zda jsem se někdy pokusila popsat svůj vztah k módě a kde se vlastně vzal. Pokud jsem se o to v minulosti pokoušela, asi jsem to nepopsala nijak celkově, takže tady je celá moje historie vztahu k tomuto druhu estetického vyjádření.
Všechno začalo už ve velmi útlém věku. I když jsem nevyrůstala v prostředí, kde by vyjádření skrze oděv mělo nějaký prostor, natož pochopení, realizovala jsem svoje "návrhy" aspoň na papíře. Jako malá jsem malovala princeznovské šaty, koukala na módu v televizi a oblékala barbíny (i přesto, že jsem si s panenkama jinak vůbec nehrála) do oblečků, které jsem sama upravovala a ne vždy úspěšně. Ale teď vážně...
Ta pravá vášeň propukla zhruba v mých čtrnácti nebo patnácti letech, kdy jsem poprvé držela v ruce svůj vlastní výtisk časopisu ELLE. Nikdy předtím jsem v ruce nedržela magazín podobného typu. Doteď je mi záhadou, že si vzpomínku na tento okamžik vybavuju celkem živě i po tak dlouhé době. Většinou moje paměť totiž spíš nefunguje. Byla jsem v šoku a zároveň naprosto fascinovaná. Ty editoriály mi přišly jak z jiného světa, protože jsem na jejich výstřednost a provokativní tendence nebyla zvyklá. Ale věděla jsem, že chci o tomto světě vědět víc. Sledovat tvorbu na každou sezonu od haute couture po normální konfekci. Pravda, že většina věcí z přehlídkových mol nejde úplně přenést do každodenního života. Ale o tom to taky úplně není.
Je to svět iluzí, inspirace, výstředností a kolikrát hlavně rozporuplných reakcí v očích módních kritiků. Každá další přehlídka je jako malé představení, jako kulturní zážitek. Třeba Louis Vuitton a jeho přehlídka, kde se modelky točily na obřím bílém kolotoči a pak postupně předváděly novou kolekci. Strašně mě baví myšlenka, že něco s naprosto jiným účelem, jako je oblečení, jsme my lidi dovedli do takové až skoro umělecké podoby. Začlo to primitivním oděvem a končí u nepochopitelných a šokujících kreací.
Věděla jsem, že se chci něčeho takového účastnit a určité vyjádření prostřednictvím oděvu je mi velmi blízké. Ale nechtěla jsem se v budoucnu profilovat jako návrhář. Přišlo mi, že daleko raději všechno srovnávám a popisuji. Proto mi vyjádření skrze text a blogové prostředí přišlo hodně sympatické už asi od mých třinácti, kdy jsem si založila první blog a psala tam něco jako rádoby módní postřehy. I když při těchto vzpomínkám ukrývám obličej do dlaní, stejně mě to neskutečně bavilo. V té době jsem ale znala tak maximálně běžné obchody a můj rozhled nebyl široký.
Další zážitek přišel, myslím, když mi bylo tak patnáct nebo šestnáct - to jsem se s kamarádkou a jejími rodiči vypravila na pár dní do Prahy. V té době moje mladší já nezažilo nic jiného, než pár vedlejších větších měst a do toho hlavního jsem jela tak maximálně se školou na výlet. Takže jsme se těšily, že si konečně Prahu užijem podle sebe. Čekaly nás věci jako první návštěva Starbucks (který byl tenkrát jen v Praze asi na dvou místech), procházka Pařížskou a inspirace různými lidmi a jejich kulturami. Když jsme procházeli Pařížskou, musely jsme se podívat do všech obchodů, o jejichž zboží jsme se zatím dozvídaly jen z magazínů a jejichž cena byla naprosto ohromující. Vzhledem k mým finančním možnostem tohle stále platí, ale tehdy jsem narozdíl ode dneška o těch věcech snila.
Možná se to ve světle současnosti zdá všechno strašně směšné, jelikož spousty dívek už od hodně nízkého věku sledují blogy, instagram i youtube. Já jsem blogy začla sledovat možná tak v těch patnácti, ale moc jich tady nebylo a celkově ten rozsah nebyl takový (anglicky jsem v té době taky neuměla tak dobře, ale na fotky zahraničních blogerů jsem se dívala také). Proto jsem ještě z té generace, která byla tak trošku "late to the party" nebo mám alespoň takový dojem. Což kolikrát není na škodu, protože kdybych vyrůstala v tak přesyceném prostředí, jaké je dnes obzvláště v módním průmyslu, asi by mě to pohltilo úplně. Nebyla bych si schopná udělat vlastní názor a nic by mi nebylo dostatečně dobré.
Všechny ty věci, které předtím vlastnilo opravdu pár lidí a všechno to, co bylo exkuzivní, je dnes naprosto dostupné, dokonce i napodobováno. Tak schválně, kolik lidí běžně potkáváte s "lujvitonkou" přes rameno? A kolik z nich má tu pravou? Lze ještě brát tyhle věci jako jakési ukazatele něčeho ne tak běžného? Snad chápete, na co tím narážím. Vše je teď daleko více komerční, na druhou stranu daleko rychlejší, tudíž se na "fashion výsluní" delší dobu udrží jen opravdu silné trendy, které baví, a samozřejmě nadčasové kousky.
Od mých šestnácti let dále jsem byla módou naprosto pohlcená. Ne že by se to dalo až tak poznat z mých každodenních kreací, ale v hlavě se mi rodily nevídané nápady. Jen jsem nikdy neměla odvahu je uskutečnit. Což se ostatně vztahovalo i sem na blog. Pořád jsem pravidelně odebírala ELLE a s úžasem sledovala rozrůstající se scénu blogů, youtube a instagramu. Ach, jak já jsem milovala instagram už od první chvíle. Hned jak jsem dostala svůj první mobil s androidem a možnostmi mít aplikace, byla jsem tam. V tom světě inspirace, která přichází nevídanou rychlostí. V instagramovém prostředí se trendy staly ještě daleko více zřetelnými a čitelnými.
Postupem času jsem si také začala uvědomovat, jak důležité je klást důraz na kvalitu a selekci těch pravých blogů, lidí se stylem nejen navenek i uvnitř. A to mi zůstalo dodnes. Nesnáším, když kolem sebe někdo nafukuje bublinu luxusu jen proto, že má třeba prostředky od rodičů, manžela..., tím pádem jakýkoliv obsah kromě vizuální stránky ztrácí smysl. Hledala jsem něco hlubšího. Inspiraci skrze fotografie, ale také osobnost a hodnoty, skrze člověka jako hlavní pohon kreativity na všech zónách. Na fotky i instagramový feed se dívám často, zjistila jsem ale, že pokud z toho člověka nevyzařuje něco extra nebo se nesnaží lidem předat ze sebe něco víc, většinou ztratím zájem.
Příchod na vysokou školu a stěhování pro mne znamenalo ještě větší uvolnění mojí kreativity a osobnosti. Zároveň díky poznání a nově nabytým vědomostem z mediálního prostředí jsem začla rozlišovat ještě větší nuance v psané tvorbě jednak blogů a také magazínů. Přiznejme si, zase tolik jich tady na výběr není. V současné době mám pár svých oblíbených blogerů a influencerů, ke terým se ráda vracím pro inspiraci a ráda sleduji jejich tvorbu. Tenhle základ ráda doplňuji novými lidmi a čas od času taky nějakým časopisem, i když mne osobně už magazíny tady v ČR tolik nebaví. Poslední dobou čtu pravidelněji možná tak Haarper's bazar. Sem tam pod paží držím i ELLE, ale z ní jsem kolikrát opravdu zklamaná, hlavně z kvality článků uvnitř (což je vyloženě můj subjektivní názor).
A taky jsem docela začla podvádět módu s nábytkem, jak by řekla Carrie. Takže teď mě asi nejvíc uspokojí nový katalog Ikei, kam se ale nesmím dívat, nebo bych hned všechno potřebovala a chtěla.
Doufám, že se postupem času transformuji z člověka, který módu a inspiraci hlavně přijímá, v někoho, kdo inspiraci šíří a předává estetickou radost dál.
Všechno začalo už ve velmi útlém věku. I když jsem nevyrůstala v prostředí, kde by vyjádření skrze oděv mělo nějaký prostor, natož pochopení, realizovala jsem svoje "návrhy" aspoň na papíře. Jako malá jsem malovala princeznovské šaty, koukala na módu v televizi a oblékala barbíny (i přesto, že jsem si s panenkama jinak vůbec nehrála) do oblečků, které jsem sama upravovala a ne vždy úspěšně. Ale teď vážně...
Je to svět iluzí, inspirace, výstředností a kolikrát hlavně rozporuplných reakcí v očích módních kritiků. Každá další přehlídka je jako malé představení, jako kulturní zážitek. Třeba Louis Vuitton a jeho přehlídka, kde se modelky točily na obřím bílém kolotoči a pak postupně předváděly novou kolekci. Strašně mě baví myšlenka, že něco s naprosto jiným účelem, jako je oblečení, jsme my lidi dovedli do takové až skoro umělecké podoby. Začlo to primitivním oděvem a končí u nepochopitelných a šokujících kreací.
Věděla jsem, že se chci něčeho takového účastnit a určité vyjádření prostřednictvím oděvu je mi velmi blízké. Ale nechtěla jsem se v budoucnu profilovat jako návrhář. Přišlo mi, že daleko raději všechno srovnávám a popisuji. Proto mi vyjádření skrze text a blogové prostředí přišlo hodně sympatické už asi od mých třinácti, kdy jsem si založila první blog a psala tam něco jako rádoby módní postřehy. I když při těchto vzpomínkám ukrývám obličej do dlaní, stejně mě to neskutečně bavilo. V té době jsem ale znala tak maximálně běžné obchody a můj rozhled nebyl široký.
Možná se to ve světle současnosti zdá všechno strašně směšné, jelikož spousty dívek už od hodně nízkého věku sledují blogy, instagram i youtube. Já jsem blogy začla sledovat možná tak v těch patnácti, ale moc jich tady nebylo a celkově ten rozsah nebyl takový (anglicky jsem v té době taky neuměla tak dobře, ale na fotky zahraničních blogerů jsem se dívala také). Proto jsem ještě z té generace, která byla tak trošku "late to the party" nebo mám alespoň takový dojem. Což kolikrát není na škodu, protože kdybych vyrůstala v tak přesyceném prostředí, jaké je dnes obzvláště v módním průmyslu, asi by mě to pohltilo úplně. Nebyla bych si schopná udělat vlastní názor a nic by mi nebylo dostatečně dobré.
Všechny ty věci, které předtím vlastnilo opravdu pár lidí a všechno to, co bylo exkuzivní, je dnes naprosto dostupné, dokonce i napodobováno. Tak schválně, kolik lidí běžně potkáváte s "lujvitonkou" přes rameno? A kolik z nich má tu pravou? Lze ještě brát tyhle věci jako jakési ukazatele něčeho ne tak běžného? Snad chápete, na co tím narážím. Vše je teď daleko více komerční, na druhou stranu daleko rychlejší, tudíž se na "fashion výsluní" delší dobu udrží jen opravdu silné trendy, které baví, a samozřejmě nadčasové kousky.
Od mých šestnácti let dále jsem byla módou naprosto pohlcená. Ne že by se to dalo až tak poznat z mých každodenních kreací, ale v hlavě se mi rodily nevídané nápady. Jen jsem nikdy neměla odvahu je uskutečnit. Což se ostatně vztahovalo i sem na blog. Pořád jsem pravidelně odebírala ELLE a s úžasem sledovala rozrůstající se scénu blogů, youtube a instagramu. Ach, jak já jsem milovala instagram už od první chvíle. Hned jak jsem dostala svůj první mobil s androidem a možnostmi mít aplikace, byla jsem tam. V tom světě inspirace, která přichází nevídanou rychlostí. V instagramovém prostředí se trendy staly ještě daleko více zřetelnými a čitelnými.
Příchod na vysokou školu a stěhování pro mne znamenalo ještě větší uvolnění mojí kreativity a osobnosti. Zároveň díky poznání a nově nabytým vědomostem z mediálního prostředí jsem začla rozlišovat ještě větší nuance v psané tvorbě jednak blogů a také magazínů. Přiznejme si, zase tolik jich tady na výběr není. V současné době mám pár svých oblíbených blogerů a influencerů, ke terým se ráda vracím pro inspiraci a ráda sleduji jejich tvorbu. Tenhle základ ráda doplňuji novými lidmi a čas od času taky nějakým časopisem, i když mne osobně už magazíny tady v ČR tolik nebaví. Poslední dobou čtu pravidelněji možná tak Haarper's bazar. Sem tam pod paží držím i ELLE, ale z ní jsem kolikrát opravdu zklamaná, hlavně z kvality článků uvnitř (což je vyloženě můj subjektivní názor).
A taky jsem docela začla podvádět módu s nábytkem, jak by řekla Carrie. Takže teď mě asi nejvíc uspokojí nový katalog Ikei, kam se ale nesmím dívat, nebo bych hned všechno potřebovala a chtěla.
Doufám, že se postupem času transformuji z člověka, který módu a inspiraci hlavně přijímá, v někoho, kdo inspiraci šíří a předává estetickou radost dál.
Krásný den ❣️
